Krade Putin? Odpovídám na otázku místo Rajchla

Jak by zněla odpověď na tuto otázku, pokud ten, kdo na ní odpovídá, se neřídili kremelskou metodičkou, ale dlouholetým souborem otevřených dat. Rozhodla jsem se to zjistit a konečně se mi k něčemu hodila znalost ruštiny na úrovni rodilého mluvčího. Podívejme se na mezinárodní indexy, statistiky, ruská investigativní vyšetřování, svědectví a na současnou trajektorii samotného ruského státu.

Transparency International každoročně zveřejňuje Index vnímání korupce — nejznámější a nejširše používaný globální ukazatel korupce ve veřejném sektoru. Je založen na hodnoceních expertů a podnikatelské sféry a agreguje data z nejméně tří nezávislých zdrojů (celkem jich je 13), mezi nimiž jsou Světová banka a Světové ekonomické fórum.

Poměrně podivná společnost pro zemi, kterou je zvykem považovat za velmoc, a dost nízký výsledek pro stát, který patří do G8. S ohledem na velikost, počet obyvatel a zdroje lze tedy předpokládat, že korupce v Rusku dosáhla systémového režimu, ne-li přímo formy státního vládnutí.

Korupce v SSSR byla nedílnou součástí administrativně-příkazového systému, který byl založen na nedostatku zboží, absenci konkurence a uzavřené nomenklatuře. Není tedy vůbec překvapivé, že po rozpadu SSSR se situace v nově nezávislých státech zhoršila. Korupce v 90. letech na takzvaném postsovětském prostoru se stala systémovým jevem, který na pozadí ekonomického chaosu, privatizace a formování nových mocenských elit pronikl do všech státních struktur. Mnozí z nás si tyto časy jistě pamatují jako období chudoby, ale také splývání zločinu s mocí, nájezdnických převzetí podniků, úplatkářství a klientelismu, což vedlo ke vzniku oligarchických klanů, které ekonomiku nevyužívaly k rozvoji, ale ke svým vlastním zájmům a obohacení.

Takový stav bylo poměrně snadné udržovat při absenci svobody slova.

Jeden z klíčových argumentů obhájců putinovského systému zní: „V 90. letech to nebylo lepší.“ Čísla však této tezi odporují.

Pokud se podíváme na oficiální údaje Rosstatu o korupčních trestných činech:

Jde o nárůst v období, které zahrnuje více než 20 let Putinovy vlády. Obzvláště prudké zhoršení je zaznamenáno od druhého prezidentského mandátu.

Lze tedy konstatovat, že korupci nejen převzal jako dědictví, ale rozšířil její rozsah na největší v celé historii.

Počínaje 2000. lety přestává být korupce v Rusku problémem, proti němuž se bojuje. Stává se mechanismem fungování státu. Velké množství zdrojů popisuje jevy otevřeného prorůstání úředníků a velkého byznysu. Je patrná účast přátel, příbuzných a známých na rozdělování rozpočtových prostředků, neodstranitelnost moci a administrativní závislost soudů.

Absence skutečné parlamentní kontroly umožnila, aby korupce nejen existovala — stala se beztrestnou.

“Analyzovali jsme dokumenty z trestního spisu č. 144128: tři akty Kontrolně-revizního úřadu Ministerstva financí, plán vyšetřovacích úkonů, dopisy, znalecké posudky expertů Ministerstva vnitra Ruské federace a zprávy o některých služebních cestách figurantů. Výsledkem bylo sestavení schématu pohybu finančních prostředků (s přesností na rubl, dolar, španělskou pesetu a finskou marku). Zároveň byl sestaven seznam úředníků, kteří byli v dokumentech zmiňováni. Měli být vyslechnuti, odpovídali za přidělování prostředků, naopak peníze přijímali nebo se objevili v jiných vztazích s korporací.

Seznam se ukázal jako mimořádně zajímavý. Stačí se podívat, kde dnes všichni tito lidé pracují.

V souvislosti s tím, že sám Putin a jeho přátelé kradli ve velkých objemech, začali velmi brzy zavírat nebo skupovat média, která o jejich krádežích psala.

Nezávislá žurnalistika v Rusku fakticky přestala existovat už do roku 2005.

Není náhodou, že rané texty z počátku 2000. let popisují Putina nikoli jako „cara“, ale jako typického zkorumpovaného úředníka pozdní postsovětské éry. Právě tehdy se objevují zmínky o trestních kauzách, v nichž figuruje jeho jméno, a o personální politice formované lidmi spojenými společnou odpovědností.

Mluvit o korupci v Rusku je zakázáno. Tvrdit, že krade samotný Putin, je životu nebezpečné.

Boris Němcov — ruský opoziční politik, byl zavražděn čtyřmi výstřely do zad 27. února 2015 na Velkém Moskvoreckém mostě v centru Moskvy, nedaleko Kremlu.

Alexandr Litviněnko — otráven, autor knihy o korupci a „moci postavené na krvi“.

Alexej Navalnyj — zemřel ve vězení, kde se nacházel v důsledku politicky motivovaného pronásledování ze strany Kremlu. Byl zadržen v roce 2021 po otravě látkou Novičok.

I přesto se nashromáždil rozsáhlý soubor materiálů, jejichž základem jsou fakta a dokumenty: zpráva „Putin. Korupce“ (Němcov, Milov, Ryžkov, rok 2011), prohlášení Ministerstva financí USA, film BBC „Putinovy tajné bohatství“, v němž jsou shromážděna svědectví podnikatelů, kteří emigrovali, a četná novinářská vyšetřování, jež popisují Putinovy rezidence a majetek jeho okolí.

Odhady možného Putinova majetku se pohybují od desítek až po stovky miliard dolarů.

V roce 2007 politolog Stanislav Belkovskij uvedl částku 40 miliard dolarů, která už tehdy neodpovídala možnostem poctivého výdělku na postu hlavy státu.

V roce 2015 William Browder — šéf fondu Hermitage Capital — uvedl částku 200 miliard dolarů.

Důležité je něco jiného: žádný z těchto odhadů nebyl přesvědčivě vyvrácen transparentními mechanismy. V demokratickém státě se taková otázka uzavírá majetkovými přiznáními, nezávislými soudy a svobodným tiskem. V Rusku — zákazy, popíráním a represemi.

Dříve se proruští propagandisté odhalovali podle odpovědi na otázku „Čí je Krym?“.

Dnes lze vyvozovat závěry podle popírání toho, že Putin je válečný zločinec, terorista a největší zloděj na světě.