Článek
Povím vám ve stručnosti můj příběh: V době, kdy je pro většinu lidí přirozené zakládat vlastní rodiny a pokoušet se o potomky, jsem se teprve začala vymotávat z velmi toxického vlivu mé původní rodiny, vyhledala pomoc psychoterapeuta a vydala se na nelehkou cestu léčení mnoha závažných traumat.
Během tohoto procesu jsem překročila třicítku a dalších pár let po ní, aniž bych potkala někoho, s kým bych si založení rodiny dovedla představit a tak jsem pomalu přestávala věřit, že je mi to souzeno. Pak ale nastal zlom - takového muže jsem poznala a věřila jsem, že jsem konečně našla toho „správného člověka“. Nějakou dobu to tak i vypadalo, po pár letech ale tento vztah skončil. A přestože jsem si z něj odnesla spoustu cenných zkušeností pro další život, zestárla jsem ale také zároveň o další roky, kvůli čemuž se šance, že bych někdy mohla mít děti, ještě snížila.
Takže konec mého posledního partnerského vztahu znamenal de facto i přijetí a zpracování skutečnosti, že prožít si mateřskou zkušenost už s největší pravděpodobností opravdu nestihnu. A ačkoli jsem v posledních letech po dětech opravdu toužila - a že ta touha byla místy opravdu palčivá, vždy jsem věděla, že jí nikdy nebudu podřizovat vše ostatní - laicky řečeno, že se nenechám přivést „do jináče“ jen tak kdekým a jen proto, že cítím, že mi ujíždí vlak. Že si to dovedu představit pouze v případě, když budu cítit, že jsem s člověkem, kterého hluboce miluji (a je mi to opětováno), a pomýšlení na dítě bude logickým vyústěním našeho vztahu.
Dnes už také velmi dobře rozumím tomu, proč se to nestalo s mým předchozím partnerem - a že je velmi dobře, že se to nestalo, jelikož já jsem v té době nebyla na tak vážný krok ještě připravená. Protože to dítě by v některých ohledech trpělo podobně, jako já při vyrůstání se svou matkou. Potřebovala jsem ještě nějaké nezpracované věci uvnitř mne „dočistit“, abych je (potenciálně) nepřenášela na další generaci a dnes už můžu zodpovědně prohlásit, že věřím, že bych dokázala být dobrou mámou.
Leč čas je bohužel proti mně.
Sdílením mého příběhu jsem chtěla poukázat na skutečnost, že pakliže vám dělá vrásky, proč některá žena v už - na mateřství - pokročilejším věku stále nemá děti, nemůžete vůbec vědět, v jaké životní situaci nebo fázi se zrovna nachází a jak moc ji podobně dotěrnými dotazy můžete ranit.
Navíc si stojím za tím, že ptát se ženy na to, jestli a kdy plánuje mít děti, by mělo patřit mezi zapovězené otázky, protože se jedná o něco tak intimního a křehkého, že vám do toho - s prominutím - absolutně nic není. To, jestli se někdo rozhodne nebo nerozhodne mít děti je v mých očích tak bytostně privátní záležitost, že podobné dotazy řadím do podobného ranku, jako byste se na potkání ptali cizích lidí, jestli jim to doma klape v ložnici nebo jak jim funguje jejich vyprazdňování.
A ano, i já jsem podobné otázky (na děti, na vyprazdňování zatím ještě ne) dostávala od svých příbuzných, když jsem byla v prvním vážném vztahu a pak ještě i několik let poté, co skončil. Poslední člověk, který se mě na to zeptal, byla (teď už) bývalá kolegyně v poslední práci. Mimochodem, s touto osobou jsem tehdy vedla asi tak druhý rozhovor v životě - tzn. vůbec jsme se neznaly, když se mne bez rozpaků zeptala na rodinu a děti.
Vždy mi vrtalo hlavou, jaká je vlastně ta hlavní motivace, kvůli které cítí tolik lidí potřebu se na to žen od určitého věku ptát? Dovedu to ještě pochopit u příbuzných, kdy se třeba vaše matka nemůže dočkat vnoučat, ale i tady bych byla všemi deseti za co největší citlivost a obezřetnost. Protože i když je třeba vaše dcera/vnučka/neteř vdaná nebo v trvalém a vážném vztahu, nemůžete vědět, jestli třeba s partnerem aktuálně neřeší nějaké vážné problémy, které mohou být nejrůznějšího druhu, včetně těch zdravotních.
A jak si myslíte, že se bude cítit žena, zoufale toužící po dítěti, které prostě nemůže mít - nemá ho například aktuálně s kým počít, nedovoluje to její/partnerův zdravotní stav, nachází se v těžké životní situaci, případně je čerstvě po rozchodu/rozvodu - a do toho musí čelit podobným otázkám od svého okolí? Nebo jednoduše patří k těm ženám, které po dětech netouží - což je naprosto legitimní potřeba, a takovéto ženy se zase často setkávají s nepochopením (vím to ze zkušeností mým dvou kamarádek, které děti mít nechtěly) - proč se pro něco takového vůbec rozhodly, případně s nevyžádanými poznámkami typu, „aby toho jednou nelitovaly“.
Jasně, jako u všeho, co je vám proti srsti, je velmi důležité naučit se vymezit a dát takovému tazateli jasně najevo, že jsou pro vás podobné dotazy „přes čáru“ a nejsou vám ani trochu příjemné, ale tak jako tak to někoho, pro koho je to aktuálně velmi citlivé téma, může silně zasáhnout.
Takže - pokud vás trápí budoucnost lidstva, která vás nutí obtěžovat - často - jen velmi málo známé ženy podobnými otázkami, vězte, že i bez jejich „přičinění“ je nás na světě dost a lidstvu opravdu nebude hrozit vyhynutí, jestliže se některá ze zástupkyň něžného pohlaví rozhodne, že potomka ke svému životu nepotřebuje.
A té, která po dítěti naopak silně touží, ale z nejrůznějších důvodů se to nedaří, můžete takovými nemístnými otázkami akorát zbytečně ublížit.
Autorský text, vycházející z osobních zkušeností
