Článek
Dnes Senát Parlamentu ČR vyzval vládu, aby s ohledem na bezpečnostní zájmy státu upustila od destrukce funkčního systému financování veřejnoprávních médií, a k této výzvě se připojuji a děkuji, že nemlčeli.
Když ministr kultury Oto Klempíř ve Sněmovně odpovídal na mé otázky k financování veřejnoprávních médií, jeho vystoupení by se dalo shrnout do jedné věty. Nezávislost médií podle něj nezajišťují peníze ani zákony, ale odvaha jejich managementu.
To zní hezky. V praxi to ale nefunguje.
Nezávislost veřejnoprávních médií nestojí na osobní statečnosti jednotlivců, ale na tom, zda mají předem dané a dlouhodobě jisté financování, nebo zda musí každý rok čekat, kolik jim politici přidělí v rozpočtu. Pokud média nevědí, s jakými penězi budou pracovat za dva nebo tři roky, vzniká prostor pro tlak. Když budete příliš kritičtí, může se stát, že se příště rozpočet veřejnoprávních médií zkrátí.
Právě proto dnes existují koncesionářské poplatky. Ne proto, že by byly dokonalé, ale proto, že oddělují financování médií od aktuální politické moci.
A o jak velkých penězích se bavíme?
Česká televize letos očekává z poplatků příjem 6,73 miliardy korun při celkovém rozpočtu 8,5 miliardy. Český rozhlas počítá s příjmem z poplatků 2,48 miliardy korun při rozpočtu 2,74 miliardy. Jde o základ fungování obou institucí. Kdo chce tento systém zrušit, musí zároveň říct, čím ho nahradí a jak zajistí, že nové financování nebude nástrojem politického tlaku.
Poplatky tvoří rozhodující část rozpočtu obou institucí. Jejich zrušení bez jasné náhrady znamená zásadní změnu fungování veřejnoprávní služby.
Ministr se přitom odvolává na Finsko. Jenže finský model nestojí na tom, že vláda každý rok podle svého uvážení přidělí veřejnoprávním médiím peníze v rozpočtu.
Finská veřejnoprávní společnost Yle je financována prostřednictvím zvláštní veřejnoprávní daně. Peníze se vybírají podle zákona a jsou určeny přímo na veřejnoprávní službu. Politici tak nemají v ruce jednoduchou rozpočtovou páku, kterou by mohli Yle každoročně krátit nebo navyšovat podle aktuální nálady.
Jde o zákonem nastavený systém, nikoli o každoroční politické rozhodnutí v rozpočtu. Výnos z této daně je určen přímo na veřejnoprávní službu a pravidla lze změnit jen změnou zákona. Právě v tom spočívá rozdíl. Ve Finsku není nezávislost médií založena na odvaze jednotlivců, ale na tom, že politici nemají možnost s jejich financováním libovolně manipulovat.
Pokud česká vláda tvrdí, že chce jít finskou cestou, měla by otevřeně říct, zda je připravena zavést podobně pevný a zákonem chráněný mechanismus. Zatím nic takového nepředložila.
V široké debatě se navíc objevují i úvahy o dobrovolných příspěvcích. Premiér Andrej Babiš například připustil možnost, že by stát mohl zřídit účet, na který by lidé mohli dobrovolně přispívat na Českou televizi a Český rozhlas.
Už samotný fakt, že se u institucí s rozpočty v řádu miliard korun mluví o dobrovolných příspěvcích, ukazuje, jak nepřipravená a nekoncepční tato debata je. Veřejnoprávní média nejsou sbírkový projekt ani charita. Mají ze zákona povinnost sloužit celé společnosti a k tomu potřebují stabilní a předvídatelné financování.
Pokud vládní představitelé v jednu chvíli mluví o finském modelu, v další o financování ze státního rozpočtu a současně naznačují dobrovolné příspěvky, nejde o pluralitu řešení. Je to důkaz, že vláda dosud nemá jasnou představu, jak má financování veřejnoprávních médií vypadat. A to v situaci, kdy se koalice už veřejně shodla na zrušení koncesionářských poplatků a mluví o konkrétním termínu jejich konce, aniž by představila jasný a udržitelný model náhrady.
Dokud vláda nepředloží jasný, zákonem ukotvený model financování veřejnoprávních médií, budu se na tyto otázky ptát znovu a znovu.
