Článek
Do celostátní politiky vstupuju s výbavou, kterou české školství dlouhodobě postrádá: se zkušeností z exekutivy a s důrazem na to, aby se změny opravdu promítaly do praxe. V Ostravě jsem jako náměstkyně primátora pro vzdělávání nebyla jen „hlas školství“, ale někdo, kdo umí postavit funkční systém, propojit instituce a dotáhnout opatření od nápadu k realizaci.
Teď, jako poslankyně, říkám nahlas to, co řada ředitelů a zřizovatelů cítí roky: české školství je přetížené množstvím aktérů, ale zároveň mu chybí jasné řízení, stabilní financování a čitelná odpovědnost.
Moje cesta do politiky nezačala v komunálu, ale zkušeností z Evropského parlamentu. Právě tam jsem se potkala s frustrací ze zákulisí české politické kultury – a postupně jsem dospěla k rozhodnutí, že kritika nestačí. Důležitý moment pro mě představoval ženský mentoring, který mi pomohl přetavit nespokojenost v konkrétní politickou ambici.
Školství jsem si nevybrala jako „téma kampaně“, ale jako celoživotní profesní prostor. Jsem vystudovaná pedagožka, chvíli jsem učila, pak jsem šla na doktorát, vzdělávala budoucí učitele, dělala vědu a výzkum, absolvovala zahraniční stáže. A postupně jsem narážela na systémové chyby, které jsem chtěla měnit – a nejvíc možností, jak je měnit, je přes politickou práci.
Symbolické pro mě je i to, jak jsem se do Sněmovny dostala: z dvanáctého místa kandidátky díky preferenčním hlasům. Těžko říct, co přesně u lidí zarezonovalo. Vím, že existoval širší trend kroužkovat ženy, ale já doufám, že v tom byla i zpětná vazba na sedm let práce pro Ostravu. Vnímám to jako ocenění i velký závazek. I týdny po zvolení mi chodí gratulace a zprávy od lidí z profesního i politického prostředí – a s nimi i očekávání, že věci, které se podařily v Ostravě, posunu i na celostátní úroveň.
Zároveň stojím před rozhodnutím, které ukazuje rozdíl mezi komunální a celostátní politikou. Piráti nepovolují kumulaci funkcí, takže se budu muset vzdát pozice náměstkyně. Odchází se mi těžko, protože za komunál je vidět – člověk může věci měnit reálně, rychle a výsledky vidí prakticky každý den. Nechci ale odejít „ze dne na den“. Chci dokončit, nastavit a předat projekty tak, aby byly udržitelné. V politice nikdy nevíte, kdy skončíte, proto jsem se celou dobu snažila nastavovat věci tak, aby přežily svého tvůrce. Jednáme i o tom, kdo bude pokračovat; dává smysl, aby na mou pozici nastoupil Rostislav Řeha, který má zkušenost s IT a digitalizací a zároveň může navázat na práci ve školství.
Ostrava pro mě byla – a je – důkaz, že to jde dělat systematicky. Zavedli jsme podporu nadaných dětí, financovali jsme kariérové poradce a školní psychology, posouvali jsme témata wellbeingu i kvality prostředí ve školách. Jenže když se dívám na stát, vidím opakující se paradox: některé role se zavádějí do zákona, ale bez reálných peněz v rozpočtu. To je přesně případ školních psychologů – pilotně ověřená věc, dlouhé roky do legislativy, a nakonec systém bez finančního krytí. Školy pak žijí ze dne na den a ředitelé nemají jistotu, jaké odborné pozice budou moct udržet.
Jsem přesvědčená, že zřizovatel má hrát důležitou roli – ale stát nesmí jen přehazovat odpovědnost na obce a tvářit se, že je hotovo. Zvlášť malé obce často nemají odborné kapacity, někdy ani zkušenost s tím, co školství potřebuje pro kvalitu – a už vůbec nemůžou suplovat ministerstvo v plánování rozvoje výuky. Zřizovatel se má starat o budovy, zázemí a provoz, ale kvalitu vzdělávání musí systémově řídit stát.
Kde se podle mě nejčastěji ztrácí spojení mezi vizí a realitou? Ne v tom, že by chyběly strategie. Problém je, že strategie často nemají konkrétní akční plán opatření, který by byl na školách opravdu vidět. A taky v tom, že do školství mluví příliš mnoho aktérů, zatímco ministerstvo nezvládá roli koordinátora. Chybí mi jasné ukotvení kompetencí, předvídatelné financování a také kvalitní systém kontroly a podpory.
Tady se musím zastavit u České školní inspekce. Když průměrná návštěva na škole vychází jednou za pět let a funkční období ředitele je šest let, tak si musíme říct, kdo reálně hlídá kvalitu školy. Navíc je kontrola často příliš formální – zaměřená na papíry, ne na kvalitu výuky, práci pedagogů, vedení školy a skutečné dopady na děti. Nevolám po „přísnosti“, ale po tom, aby inspekce měla sílu a kompetence hodnotit kvalitu a pomáhat ji zvyšovat.
Když se dívám do zahraničí, inspiruje mě například Finsko – ne jako marketingová zkratka, ale jako systém: jasná vazba ministerstva na pedagogické fakulty, provázání univerzit se školami, ověřování reforem v praxi, společné standardy. Pointa není kopírovat, ale znovu vybudovat mechanismus, který drží kvalitu a snižuje chaos.
Ve Sněmovně chci stavět na třech ostravských tématech, která mají celostátní potenciál. První je podpora nadání. Dnes o ní sice mluví Strategie 2030, ale plošná a systémová podpora pořád chybí. Je to ztráta obrovského potenciálu – nejen pro život dětí, ale pro budoucnost celé společnosti.
Druhé je kariérové poradenství. V Ostravě jsme za něj získali národní i mezinárodní ocenění. Dítě potřebuje vědět, v čem je silné, kde se může rozvíjet, a jak si vybrat další cestu. Kariéroví poradci pomáhají dětem i rodičům projít procesem sebepoznání a volby. Je to podceňované, ale zásadní.
Třetím tématem jsou klinické (univerzitní) školy – školy zřizované univerzitou, kde probíhá běžná výuka, ale díky propojení s akademickým prostředím se zavádějí inovativní metody, funguje inkluze, sdílí se dobrá praxe a dá se ověřovat, co opravdu funguje. Jsem ráda, že už jsou definované v legislativě, ale bez vyčleněných financí se nerozjedou.
Velké téma pro mě je i duševní zdraví a wellbeing. Wellbeing není jen „příjemná atmosféra“. Je to škála podmínek od bezpečí a vztahů přes podnětné prostředí, vzduch a pohyb až po kvalitní stravování. A stejně důležitý je wellbeing učitelů – s rostoucími nároky a zátěží roste riziko vyhoření. Školy potřebují funkční poradenské pracoviště (psycholog, speciální nebo sociální pedagog), prevenci, včasné řešení problémů a také možnost využívat mediaci či koučink. Nejhorší je nechat věci „vyhnít“ – samy nezmizí, naopak se zhoršují.
Když se dívám na příští čtyři roky, za klíčová považuju novelu školského zákona, kariérní řád a také financování veřejných univerzit a vědy a výzkumu. Dnes je financování často nastavené tak, že trestá univerzity, které rostou a vzdělávají více studentů – přitom právě to chceme. Potřebujeme dlouhodobý dialog všech aktérů ve vzdělávání a schopnost tohle prostředí konečně koordinovat tak, aby strategie nebyly jen dokumenty, ale realita ve školách.
A do budoucna bych si přála, aby si lidé moje působení ve Sněmovně spojovali nejen s pomocí školství, ale i s podporou kultury. Budu působit i v mediálním výboru, kam kultura patří, a je pro mě celoživotním koníčkem i posláním. Hlavně ale chci reprezentovat Moravskoslezský kraj. Nechci se stát „pražskou poslankyní“, která zapomene, odkud je. Náš kraj potřebuje zastání – investice i instituce, které tu chybí, a systémové kroky státu, aby změna, kterou Ostrava a region za poslední roky prošly, byla rychlejší a dlouhodobě životaschopná. To je závazek, se kterým do Sněmovny jdu.
