Šedý zákal operovali už ve starověkém Egyptě 2000 let př.n.l.

Šedý zákal se operoval už v pravěkých civilizacích, napříč celým tehdejším civilizovaným světem, a to metodou „vypíchnutí očí“ (reklinace), kdy se zakalená čočka zatlačila dovnitř do oka, bronzovým nožem či jehlou. Tato metoda ovšem u 70-80% případů vedla k trvalé slepotě. Buď došlo k okamžité slepotě, kdy se čočka rozstříštila a zničila sítnici, anebo k pozdější slepotě, kdy čočka začala uvnitř oka hnít a došlo k masivním infekcím. Pouze u malé části pacientů se zákrok povedl a mohli alespoň trochu vidět.

Oko bez čočky nedokáže zaostřovat, špatně vidí do dálky i na blízko. Nicméně vidí barvy, světlo a stín. S pomocí různých brýlí pak může člověk číst, i vidět dobře do dálky. První brýle ovšem spatřily světlo světa až koncem 13. století v Itálii. Přetím si lidé broušením různým průsvitných kamenů dokázali vyrobit primitivní lupu.

Francouzský královský oční lékař Jacques Daviel prováděl 8. dubna 1747 tehdy běžnou reklinaci (zatlačení) u mistra parukáře jménem Garion. Čočka však byla příliš tvrdá a nešlo ji zatlačit dolů.
Daviel se vteřinovým rozhodnutím odhodlal k radikálnímu činu: rozhodl se oko rozříznout. Pomocí zakřivených nůžek a speciální špachtle zkalenou čočku spodem skrz zornici úplně vytáhl ven. Pacient operaci přežil a začal opět vidět. Tento svůj objev Daviel publikoval a od té doby se operace prováděla vyříznutím čoček.

Patrick Branwel Brontë, pastor v anglikánské církvi, asketický a přísný muž, byl otcem slavných spisovatelek, Charlotte, Emily a Anne Brönteových. Před plánovanou operací byl už byl prakticky slepý, šedý zákal byl už u něj vysoce rozvinutý. Operaci měl provést zkušený chirurg v Manchesteru. Finanční náklady na celý léčebný proces činily asi 50 liber, což byla zhruba třetina jeho ročního platu.

Před samotným zákrokem byly Patrikovi aplikovány do očí kapky rulíku zlomocného (Belladonny), aby se mu rozšířily zorničky. Chirurg Wilson pak celou čočku vyříznul a vytáhnul. Díky jeho šikovnosti operace obou očí trvala jen patnáct minut. Patrik byl celou dobu velice klidný a statečný.

Následovala těžká pooperační péče. Oční rány se v té době nezašívaly. Pacient musel ležet bez hnutí na zádech několik týdnů v naprosté tmě a téměř s nikým nepromluvit. Charlotte ho umývala a umožňovala vykonávat tělesné potřeby, což bylo vleže na zádech extrémně náročné. Taky mu dávala najíst a napít. Charlottu začaly navíc úporně bolet zuby. Na spánky se pacientovi přikládaly pijavice, které měly odsávat krev a mírnit otoky.

Pro Charlottu bylo ošetřování otce velice těžké, tak aby se trochu odreagovala začala psát svůj nejslavnější román, Janu Eyrovou. Celá anabáze trvala asi měsíc a byla velice úspěšná. Otci vrátila zrak a dceru udělala navždy slavnou. Román Jana Eyrová byl okamžitý bestseller. Patricku Branwellovi vyrobili několikery velice drahé brýle, díky kterým mohl číst i kázat v kostele, což mu v podstatě nadále umožnilo vykonávání kněžského povolání. Na každém oku měl jiný počet dioptrií.

Operace byla provedena bez anestezie. Ještě téhož roku byla ovšem anestezie objevena, a to pomocí Éteru. Bylo ovšem Patrickovo štěstí, že ho operovali bez ní. Operace s anestezií byly tenkrát velice riskantní, pacient se nemusel vůbec probudit. Navíc při celkové anestezii nemohl spolupracovat, oko se samovolně hýbalo nahoru a dolů. Nejhorší bylo probuzení z narkózy, kdy pacienti začali masivně zvracet a kašlat, tlak v očích ze zvýšil, oči následkem toho praskly, což vedlo k okamžité slepotě.

Až teprve r. 1884 lékaři zjistili, že lze kápnout do oka roztok kokainu, a pacient nic necítí a může spolupracovat. Byla tehdy objevena lokální anestezie.

Zásadní revoluci přinesl britský oftalmolog Sir Harold Ridley.

Ridley si během druhé světové války všiml, že když pilotům královského letectva (RAF) vletěly při havárii do oka střepiny z plastového krytu kokpitu (plexiskla), oko na tento materiál nereagovalo zánětem. Na základě tohoto pozorování nechal vyrobit první umělou nitrooční čočku z plexiskla a 29. listopadu 1949 ji v Londýně poprvé úspěšně implantoval do oka pacientky.

V bývalém Československu byly umělé čočky nedostatkovým zbožím, pacientům se dávaly jen vyjímečně. Až do konce 80 let se zakalené čočky odstraňovaly většinou bez náhrady. Pacient pak musel používat brýle s velice tlustými skly, těmto brýlím se říkalo „popelníky“.

Začala se používat operativní metoda drcení staré čočky ultrazvukem a jejího následného vysátí. Současně se začaly používat silikonové čočky, které se dají srolovat a vložit do rány velikosti dvou milimetrů. Čočka se následně samovolně narovná, rána se nezašívá.

- Monofokální: Pacient vidí dobře obvykle pouze na dálku, a na blízko musí nosit silné brýle

- Trifokální: Pacient vidí na dálku, střední vzdálenost i na blízko velmi dobře. Za tyhle čočky si pacienti musí připlácet.

- Čočky EDOF s prodlouženým ohniskem: Zaostřování bývá plynulé, toto jsou nejmodernější čočky, za které si rovněž musí pacienti připlácet.

V Česku se provádí až 150 000 operací šedého zákalu ročně.

Zdroje:

https://www.facebook.com/BronteParsonageMuseum/posts/on-this-day-in-1846-charlotte-bront%C3%AB-accompanied-her-father-patrick-to-mancheste/1192470319586169/

https://eyewiki.org/History_of_Cataract_Surgery

https://eyemuseum.ranzco.edu/wp-content/uploads/2019/06/Couching_presentation_1.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Couching_(ophthalmology)

https://www.fielmann.cz/pruvodce/kontaktni-cocky/co-jsou-multifokalni-kontaktni-cocky/https://www.neovize.cz/aktuality/1896-multifokalni-cocka-restor-dokonale-reseni-pro-videni-po-45-veku/