Článek
Už několik měsíců objíždí republiku se svou druhou knihou Stopem se psem: Do Japonska bez Japonska. K této cestě přitom nemělo vůbec dojít. Když se totiž v roce 2018 vrátil z půlročního dobrodružství v Africe, měl všeho tak akorát plné zuby. Zažil přespání u Masajů, bungee-jumping z Viktoriiných vodopádů, tradiční africkou čtyřdenní svatbu, stopnul si miliardáře, vrcholové politiky i dealery drog, ale zažil taky bloudění v poušti bez jídla a pití, výškovou nemoc a malárii. Byl vyčerpaný, vyhublý a naprosto demotivovaný. Neměl peníze, tak si za pět tisíc korun koupil kontejner, ve kterém několik měsíců žil. Tou dobou už dlouho toužil po psovi, a když se ho kamarád zeptal, zda nechce štěně border kolie, neváhal a rozhodl se usadit.
Za tři měsíce ho kamarád lákal na stopařský závod do Itálie. „Nemůžu, mám psa,“ odvětil, ale za pár hodin už seděl s Corey v autě. Začal zjišťovat, že stopování se psem je vlastně výhoda. „Lidé se míň bojí, protože pejskař prý nemůže být sériový vrah,“ říká Slávek. Po Itálii se spolu vydali ještě do Rumunska a na Balkán. Tam se rozhodl, že je na čase podniknout větší cestu, a začal plánovat trasu přes Rusko do Japonska.
Stopem přes celé Rusko
Vstup do byrokracií zatíženého Ruska byl překvapivě bez problémů. Celník se rozesmál při pohledu na cestovní pas pro pejska: nic takového prý nikdy neviděl. Ještě ten den Slávek s fenkou dostopují až do krásného Petrohradu, kde přespává u party asi dvaceti lidí, kteří spolu sdílejí třípokojový byt. Dva dny trvá dostat se do Moskvy, která je impozantní, ale na Petrohrad nemá. Tam si stopne postarší pár, který prý jede jen kousek na nákup, ale nyní je potřeba hlavně dostat se ven z města, takže nastupují - a později se ukáže, že „kousek“ v Rusku znamená 500 kilometrů. Tak daleko manželé jeli pro plný kufr levné vodky.
Přestopovat celou federaci nebylo tak obtížné, jak se zdálo. Dálnice jsou tu kvalitní, dost lidí jezdí velké dálky, nepříjemná je jen ta strašná zima. Třicet šest dní po odjezdu z Plzně jsou konečně ve Vladivostoku, odkud plánují trajektem doplout do Japonska. Jenže to Slávek ještě nevěděl, že pravé dobrodružství má teprve začít.
Jeden problém za druhým
„Dobrý den, jednu jízdenku na trajekt do Japonska. Můžu se psem?“ Odpovědí byl tak přísný a nesmlouvavý pohled, že Slávek úplně ztuhnul. To byl začátek několikadenního obíhání úřadů. Bylo čím dál víc jasné, že se do cíle nedostanou, ale v Rusku také zůstat nemohli, protože končila platnost víza. Došlo k nevyhnutelnému: při jedné silniční kontrole ho zadržela policie a odvezla ho na stanici. Vyprávěl, jak se to stalo, že pejska nepustili na trajekt a neměl jak rychle odjet ze země, policista kývl hlavou a odešel. Pak totéž musel zopakovat jinému policistovi, ten kývl a odešel. To se opakovalo asi desetkrát. „Všichni byli extrémně milí, akorát nikdo netušil, co dělat, a já měl fakt nervy,“ říká Slávek. Tu noc spal na stanici. Ráno mu nadšený policista vypráví, že konečně ví, jak situaci vyřešit. „My tě odsoudíme. Překladatele neseženeme, hlavně u soudu řekni, že mluvíš plynně rusky.“ - „Ale já nemluvím rusky.“ -„My víme, ale musíš říct, že ano.“
Soud probíhal tak, že soudce asi dvacet minut pokládal otázky, a Slávek na něco úplně jiného odpovídal. Nakonec dostal pokutu, jehož výše ho překvapila. 800 rublů, to je asi 250 korun! Navíc ji za něj zaplatil jeden z policistů, protože platební karta si nerozuměla s místním bankomatem. Teď už jen dostat se do 150 kilometrů vzdáleného Omsku, kde ukáže papíry od soudu, tam mu prodlouží pobyt a může pokračovat přes střední Asii směrem do Evropy.
V zemích jako Kazachstán a Kyrgystán mají lidé obrovský strach ze psů. Nikdo nestaví, lidé před Corey utíkají, neváhají ani vběhnout do přeplněné silnice, aby se zachránili před psem, který by nikomu neublížil. Lidé tu nerozumí konceptu stopování: v jeden den ho třikrát řidiči zavezli na nádraží. „Byl jsem fakt naštvanej, i když jsem věděl, že to mysleli dobře,“ říká Slávek. Cestování ho už nebavilo a chtěl domů, ale v Tádžikistánu přeci jen zpomaluje a vydává se na čtyřdenní výlet do hor. U jednoho Tádžika si na cestu půjčil oslíka, aby mu nosil batoh. Musel jen slíbit, že když oslíka zabijí medvědi, koupí nového. „To, že medvěd může zabít mě, je nezajímalo,“ směje se Slávek.
Slávek a oslík
Dobrodružství nikdy nekončí
Cesta pokračovala přes Írán, kde si užili pověstné pohostinnosti místních. Tureckem pak jen prosvištěl; Slávek tu byl před více než deseti lety na Erasmu. To ale ještě nebyla země poznamenaná Syrskou válkou a následky pokusu o převrat v roce 2016. Tentokrát to byl smutný pohled. Tady mu přišla zpráva, jestli by nechtěl za pár dní přednášet v Banátu v Rumunsku. To nešlo odmítnout, takže z Turecka se stopovalo rovnou tam.
Ani po návratu zpět do Česka si neodpočinul. V den příjezdu měl rozhovor v televizi, poté několik přednášek a různých mediálních vystoupení. To přerušila až pandemie koronaviru, kvůli které přišel o více než sto přednášek a šel bydlet k rodičům. Během karantény napsal knihu a potkal svou nastávající ženu, se kterou nedávno byli na dlouhé svatební cestě v Japonsku. V současné době opět brázdí Česko s přednáškami, střídavě přednáší o stopování se psem po Rusku a střední Asii a o svatební cestě do Japonska. Co bude dál? „Hrozně mě láká Indie, ale tam se po zemi prakticky nedá dostat. Taky bychom se ženou rádi založili rodinu. Všichni říkali, že s dítětem už nepůjde cestovat, ale to mi říkali i o psovi…“. Kdoví, třeba se dočkáme knížky o stopování s dítětem. :)
Druhá kniha Slávka Krále
Knihu Stopem se psem si můžete koupit zde.
Chcete vidět a slyšet Slávka naživo? Pak se podívejte na seznam jeho nadcházejících přednášek sem.
