Článek
Závislosti se obvykle pojímají jako společenský problém, jako patologie. Zajímalo by mě, jak se na to díváte vy - co dělá ze závislosti problém, který musíme řešit?
Ano, v médiích jednoznačně převládlo toto porozumění závislosti - že je to patologie a možná ještě víc zdravotní než společenský problém. Toto převládající porozumění je s námi necelých dvě stě let, myslím, že se rozvíjí ruku v ruce s moderním ideálem člověka jako nezávislé bytosti. Je za tím podle mě i představa, že lidstvo může být nezávislé na přírodě. Což je samozřejmě strašný omyl, na který teď tvrdě doplácíme… Nikdy nebudeme úplně nezávislí. Samozřejmě je ale rozdíl, jestli jsme tak trochu závislí, anebo jsme závislostí pohlceni. Takže závislost může rozhodně být problém, velký problém.
To je velmi široké pojetí závislosti. Myslíte, že destruktivní typ závislosti, například na pervitinu, má něco společného třeba s tím, že jsme závislí na přírodních zdrojích, nebo na pitné vodě?
Jsme na hodně obecné úrovni, ale mně to přijde jako základ i pro terapeutickou práci. Pokud vnímáme závislost jako něco nepatřičného, tak vnímáme lidi, kteří mají se závislostí problémy, jako cizí, jiné. Pokud vnímáme závislost jako něco přirozeného, potom ty stejné lidi vnímáme jako v principu stejné. Přichází pouze v určitých životních situacích, s určitým prožíváním, které může být v něčem extrémní. Je ale také potřeba rozlišovat dva významy závislosti, pro které má angličtina dvě slova: dependence a addiction. Dependence odkazuje k tomu, že určitá chemická látka se stane vyžadovanou na tělesné úrovni. Addiction odkazuje k tomu, že celý život člověka, jeho identita, jeho vlastní svět, je výrazně ovlivněn silným návykem na látce nebo aktivitě.
Kdy se závislost stává problematickou a je třeba ji nějak řešit?
Ze systematického pohledu se jednoduše stane závislost problematickou, když ji někdo pojmenuje jako problém - ať už ji pojmenuje člověk u sebe samého, anebo u někoho jiného. Toto porozumění se mi osvědčuje v terapii. Ale pokud by si chtěl někdo u sebe sama určit, jestli už má problém, doporučil bych určitě spíš než lékařskou diagnostiku, tak nějakou reflexi sebe sama, ať už s terapeutem nebo bez, kde si řeknu, do jaké míry mi určitě chování ubližuje, do jaké míry mi pomáhá, co to dělá s mými vztahy, s mým pocitem životní pohody, jestli jím do nějaké míry trpí moji blízcí nebo ne, a tak podobně.
Pojmenování závislosti nějakého jiného člověka jako problematické mi už trochu zavání sociální kontrolou. Chci, aby se druhý změnil, ale třeba jen vidím odlišně, co je "normální"…
Určitě, je to ale přesně to, co se děje v blízkých vztazích - přetahování o moc, o kontrolu, potřeba vymezit si hranice. A potom se slova „On je závislý“ stanou vyjádřením něčeho. Určité nespokojenosti. Něco mi chybí, něco mně vadí. A o tom všem se dá mluvit. Zpravidla to jsou nakonec jiné věci, než ta aktivita samotná.
Jak se stane, že se z přirozené závislosti stane něco škodlivého, co člověku může tolik ublížit?
Pokud se někomu nepodaří zpracovat určitou děsivou a bolestivou zkušenost, což v některých případech je takřka nemožné, tak určité typy návyků mohou být pro takového člověka mimořádně úlevné. Kromě užívání opiátů, které přímo působí na receptory bolesti, to může být klidně i návyk na nakupování a poslouchání vážné hudby, jak to u sebe popisuje slavný kanadský lékař Gabor Maté, který toto téma velice úspěšně popularizuje. A v případě sociálního vyloučení jsou určité návyky také mimořádně lákavé. Třeba užívání metadonu u sociálně vyloučené romské populace s sebou nese v jejich komunitě určitou prestiž, také to ale může být obchodní artikl sytící jejich základní potřeby. Obecně se k některým psychoaktivním látkám, ale i třeba sázkám nebo hraní rulety, vážou určité identity, které mohou být žádoucí pro někoho, kdo není zcela zakotven v uspokojivých vztazích.
Jaké společenské změny by napomohly tomu, aby se méně lidí stávalo sociálně vyloučenými, izolovanými, dislokovanými, a tedy nemělo tendenci tolik volit destruktivní východiska, jako může být závislost na drogách?
Myslím, že potřebujeme nějakým způsobem posílit pocit komunity, soudržnosti, blízkosti, a nepodporovat příliš pocity konkurence, odcizení a soutěživosti. Ale jak to zabezpečit, těžko říct. Moje obě dcery třeba chodily do komunitní lesní školky, kde byly od tří let podporovány v tom, aby se učily o vztazích k broukům, půdě, rostlinám, ohni a vodě. A kromě toho jim pedagogové pomáhali, aby se dokázaly mezi sebou dohodnout, říct si o pomoc, plně si užít vzájemnou přítomnost a nikoho přitom nevylučovat, učili se spolupráci a dialogu. Museli jsme ale za tu školku platit a já, abych na to vydělal, jsem tím pádem nemohl trávit tolik času s rodinou, kolik bych si představoval. A to je jen jedna malá oblast. My už máme k dispozici spoustu možností, jak o sebe lépe vzájemně pečovat, ale tržní ekonomika nám znemožňuje věnovat se tomu naplno.
Pokud je člověk ve zranitelné pozici, tedy pokud například vyrůstal v sociálně vyloučené lokalitě, prožil traumatizující události - má v takovém případě vůbec nějakou svobodnou vůli, prostor pro to řešit své problémy konstruktivně a nezůstat uvězněn v síti rigidních vzorců?
Myslím, že to můžeme vnímat jak ze stinné, tak i světlé stránky. Tu stinnou stránku jste popsala úplně přesně. To, do jakého prostředí se narodím a to, co se mi v životě stane, může mít velký vliv na to, jakou budu sám pociťovat kapacitu a možnost něco ve svém životě ovlivňovat. Anebo jinak. Zažíváme teď v těsné blízkosti a přímém přenosu hned dva velké válečné konflikty, které budou v přeživších zanechávat hluboké rány a to, jak se s tím vypořádají, nebude záležet tolik na tom, s jakou genetickou výbavou se narodili, ale spíše na tom, v jakém prostředí, v jakých vztazích vyrostli, a jakými zkušenostmi prošli ještě v předválečném období. Ale pak je tady ta světlá stránka. Když mluvíme o sociálních skupinách, sociálním vyloučení, nejsou to nějaké neměnné struktury a procesy. Naopak, jsou neustále ve vývoji, neustále v pohybu. Mohou se samozřejmě opakovat a reprodukovat, ale když se podíváme detailněji, změny se dějí, změny jsou možné, někdy jen na okrajích a téměř neznatelně, ale i to potom může být předzvěstí větší změny. Současná společnost navíc nahrává poměrně vysoké sociální mobilitě - sice určité mocenské a třídní rozvrstvení může zůstávat stejné, ale jednotlivec má myslím čím dál větší možnosti dostat se do vztahů, v nichž může ten pocit svobody zakoušet.
Jaká je vaše role coby psychoterapeuta, kterého osloví člověk, který svou závislost pojmenoval jako problém? Jak mu můžete pomoci?
Obvykle to začíná právě tím pojmenováním. „Mám problém, nevím, jestli jde už o závislost, ale…“ nebo „Moji kamarádi říkají, že jsem závislý, já si to nemyslím, ale není to úplně v pohodě…“ a podobně. Já se u nich snažím probudit zájem o to, co to vlastně je, s čím mají problém, aby si dokázali uvědomit, co chtějí a nechtějí. A na tom postupně pracujeme. Každý si hledá svou vlastní cestu. Já tomu hledání víceméně jen asistuji. Pokud má klient zájem, samozřejmě mohu nabídnout možnosti, tipy, které je třeba nenapadly, ale většinou si vystačí sami. Nyní pracuji v komunitním týmu a dělám to vlastně hodně podobně, jenom je nás na to víc - klienti si mohou ty svoje cesty zotavení tvořit společně se svými blízkými, a to je moc hezké sledovat…
Má zkušenost s odborníky je taková, že téměř vždy je předem jasné, co je problém. Například psychiatr se ani nezeptá, co bych potřebovala, ale podívá se na mě, vidí mou obezitu, ví, že mám invalidní důchod, a hned začne pracovat s tím, že cílem je hubnutí a práceschopnost. Pro mnoho lidí tak je jistě i provokující pohled, že problémem vůbec nemusí být ta závislost, že cílem nemusí být abstinence, ale spíš vytváření vztahů, utváření pocitu vlastní hodnoty, smyslu…
Díky, že sdílíte vlastní zkušenost s takzvaným medicínským přístupem, který je bohužel uplatňován úplně stejně, ať už naše tělo napadne nějaký virus, anebo ztrácíme chuť do života. Když nás napadne virus, oceníme, když ho někdo diagnostikuje a na základě toho pomůže našemu tělu se s ním vypořádat. Ale když ztrácíme radost ze života, tak si bez nás s námi nikdo neporadí. Pokud nám někdo chce pomoci, musí se o nás zajímat, o nás jako lidi, jako jedinečné osoby, nikoliv jako těla nebo diagnostické kategorie. U závislosti je ale zajímavé to, že se tam někdy kombinují oba případy. Pokud budu závislý na vysokých dávkách benzodiazepinů, tak budu možná potřebovat od lékaře poradit, jak co nejlépe vysazovat, abych se nevystavil nějakým zdravotním rizikům. Ale úplně mi stačí to s ním zkonzultovat, nepotřebuji, aby nikterak moralizoval, říkal, co mám mít za životní cíle nebo vůbec jak mám žít svůj život. Lékař tedy může být takovým asistentem při vysazování, ale lídrem svého zotavení, aby bylo úspěšné, musí být vždy člověk sám.
Mgr. Pavel Nepustil, PhD. (*1979), studoval nejprve sociální práci v Prachaticích, následně psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, studia završil získáním doktorského titulu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Jako stipendista Fulbrightovy komise absolvoval stáž v Houston Galveston Institute pod vedením Harlene Anderson, která v něm podpořila zájem o postmoderní filosofii. Již od počátku studií jej zajímala problematika drogových závislostí, ve své disertaci se jako první český odborník věnoval výzkumu přestávání s užíváním pervitinu bez odborné pomoci. Působil v organizaci Podané ruce, poté se věnoval individuální psychoterapii a nyní působí jako výjezdní člen týmu Otevřeného dialogu, který pracuje s klienty a jejich blízkými v jejich přirozeném prostředí, kde se snaží vytvořit bezpečný, respektující prostor. Je lektorem několika psychoterapeutických výcviků, působí rovněž jako supervizor. Nepustil je zastáncem dostupného sociálního bydlení a poskytování důstojných životních podmínek všem bez rozdílu. Jako spolueditor se této problematice věnuje ve sborníku Bez podmínek. Je také zastáncem dekriminalizace návykových látek.
