Článek
Prezident jako symbol a problém symbolů
Když byl zvolen Petr Pavel prezidentem, část Česka si oddychla. Po letech politického chaosu a ostrých výroků měl přijít klid, řád a důstojnost. Generál, který mluví tiše. Prezident, který neeskaluje. Symbol návratu „normálnosti“.
Jenže symboly mají jednu vlastnost: realita je dříve či později prověří a pravidelně je testuje.
A právě dnes se ukazuje, že být symbolem je mnohem snazší než obstát v testu konzistence. Nejde jen o minulost, ani jen o současné spory. Jde o něco hlubšího — o to, zda pravidla platí stejně pro všechny, nebo se mění podle toho, kdo je zrovna na Hradě.
Dnes už nejde jen o styl vystupování. Jde o to, zda kroky odpovídají obrazu, na kterém byla postavena důvěra. Zda prezident zůstává moderátorem nad konfliktem nebo se stává jeho aktérem.
A právě tady začíná být Pavlovo prezidentství zajímavé. Ne jako osobní příběh, ale jako test toho, jak v Česku fungují pravidla.
Protože možná nejde o to, jestli je Petr Pavel dobrý nebo špatný prezident. Možná jde o to, zda česká politika dokáže měřit všem stejným metrem.
A to je otázka, která je pro demokracii důležitější než jakýkoli jeden prezident.
Role prezidenta znovu vyvolává otázky o hranicích jeho pravomocí.
Minulost, která nezmizela. Víc než jen „chyba mládí“?
Prezident patří ke generaci, která profesně začínala ještě v normalizačním Československu. Byl důstojníkem armády a členem KSČ. Petr Pavel tedy nebyl 80. letech běžným občanem, který „nějak proplul režimem“. Byl profesionálním vojákem směřujícím do elitních struktur. Členství v KSČ u důstojníků nebylo formálně povinné, ale pro kariérní postup prakticky standardní.
Rozdíl je však mezi pasivním členstvím a aktivní loajalitou. Debata se proto nevede o tom, zda měl komunistickou minulost. Ta je doložená. Vede o tom, jak se s ní vyrovnal.
Ručně psaný životopis z roku 1987, zveřejněný před prezidentskou volbou, ukazuje jazyk i postoje odpovídající tehdejšímu režimu. Pavel se za některé formulace omluvil a označil je za chybu
„Byla to chyba, za kterou se omlouvám,“ uvedl Pavel před prezidentskou volbou.
(Zdroj: Novinky.cz, 2022)
Pro část veřejnosti je to dostatečné. Pro jinou ne. Ne proto, že by lidé čekali bezchybnou minulost, ale proto, že u „morální autority“ je laťka reflexe nastavená výš.
Úspěšná kariéra po roce 1989 (včetně působení v NATO) je nepochybně významná a reálná. Jenže klíčová otázka zní jinak: znamená úspěšná kariéra po roce 1989 automaticky morální rehabilitaci před rokem 1989?
Pro část veřejnosti ano. Člověk se může vyvíjet a jeho pozdější činy mají mít větší váhu než mládí. Pro jinou část ne. Morální autorita nestojí jen na profesních výsledcích, ale i na schopnosti otevřeně reflektovat vlastní minulost. A právě tady u Pavla přetrvává pocit, že se s některými vrstvami příběhu vyrovnal spíš pragmaticky než hodnotově. A zde zůstává u Pavla pocit nedořečenosti.
Kandidát, který kritizoval aktivistické prezidentství
Během úspěšné prezidenské kampaně Pavel opakovaně zdůrazňoval:
- respekt k ústavním zvyklostem
- omezenou roli prezidenta
- zdrženlivost při zásazích do vládní politiky
Nepřímo i přímo kritizoval situace, kdy prezident otálel se jmenováním ministrů.
Jeho sdělení bylo jasné: prezident nemá být hráčem, ale moderátorem.
To byla silná a pro mnoho voličů přesvědčivá teze.
Realita výkonu funkce. Prezident jako hodnotový filtr
Ve chvíli, kdy prezident začne odmítat jmenování ministra na základě hodnotového či reputačního posouzení, dostává se do velmi tenkého ústavního terénu.
Podporovatelé tvrdí, že prezident chrání demokratickou kulturu a hodnoty.
Kritici namítají, že prezident není personální komise vlády.
Zde se otevírá zásadní otázka konzistence. Pokud někdo staví svou legitimitu na morální autoritě, musí počítat s tím, že bude poměřován přísněji než ostatní.
Když byl na Hradě Zeman, zněla jiná slova
Spor o jmenování ministrů tu už byl v minulosti několikrát. Jednou z nejsledovanějších kapitol byla debata kolem Jana Lipavského v roce 2021. Tehdy prezident Miloš Zeman váhal s jeho jmenováním a vznikla velmi ostrá debata o pravomocích prezidenta.
Tehdejší reakce části politiků byla bez ohledu na jejich politickou příslušnost poměrně jednotná v ústavních tématech:
- Předseda Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová tehdy kritizovala Zemanův postup a zmiňovala, že prezident „nemůže blokovat nominace vlády“ a že „odpovědnost nese premiér a většina v parlamentu“.
(Zdroj: iROZHLAS.cz, prosinec 2021) - Podobně Miloš Vystrčil připomínal, že „ústavní praxe je jasná — premiér navrhne, prezident jmenuje“ a že odmítání jmenovat by znamenalo ohýbání ústavních zvyklostí.
(Zdroj: ČT24, prosinec 2021) - Tehdejší místopředseda ODS Martin Kupka (nyní předseda ODS) ve stejnou dobu veřejně zdůrazňoval, že prezident nemá kompetenci odmítat nominovaného kandidáta bez pádného právního důvodu, a že „odpovědnost za obsazování vlády je plně na premiérovi“. Jeho citace z debat o ústavních pravomocích rezonovala:
„Odmítnout nominaci bez jasného právního důvodu by znamenalo podkopat princip politické odpovědnosti vlády.“
(Zdroj: Politico.eu / tiskové výstupy ODS, prosinec 2021)
Tehdy to bylo interpretováno jako obrana parlamentní rovnováhy a ústavní role prezidenta.
Nakonec Zeman Lipavského jmenoval, ale debata o hranicích pravomocí prezidenta zůstala.
Dnes však některé z těchto výroků zní jinak. Nebo vůbec nezní. Argument, který byl dříve používán jako pevná norma, se nyní objevuje spíš jako flexibilní interpretace podle toho, kdo sedí na Hradě.
To je přesně ten moment, kde vzniká pocit dvojího metru, někdy nazývaný i „politická amnézie“. A právě ten je základem pro širší diskuzi o tom, jaké pravidla v české demokracii skutečně platí.
Anketa
Politický tlak na Hrad — hrozby rozpočtu Hradu
V době sporů s prezidentem Zemanem zaznívala i tvrdší politická rétorika směrem k instituci Hradu samému.
V roce 2021 například Markéta Pekarová Adamová veřejně hovořila o možnosti přehodnotit či zkrátit rozpočet Kanceláře prezidenta republiky v případě, že prezident nebude respektovat ústavní zvyklosti nebo nebude aktivní v řádné reprezentaci státu. Kritika tehdy zahrnovala výroky jako:
„Je legitimní se ptát, zda by rozpočet Hradu neměl odpovídat tomu, co Hrad dělá a pokud ne, je legitimní o tom diskutovat.“ (Zdroj: iPrima.cz, leden 2021 — reakce na spor o absenci zahraničních cest a role prezidenta)
Podobné výzvy byly tehdy výrazné a veřejně diskutované.
Z politické scény zaznívaly i silnější formulace, jako výzvy ke snížení financí Hradu jako signálu, že politická odpovědnost není jen „v rukou prezidenta“, ale že i instituce Hradu má podléhat demokratickému tlaku.
To ukazuje, že i dřívější spory o ústavní roli prezidenta byly sehrávány v širší politické a veřejné atmosféře, která nešetřila ostrými návrhy či výzvami.
Občanský aktivismus a nepříjemná otázka
Milion chvilek pro demokracii byl během vlád Andrej Babiš dominantní silou občanského tlaku. Největší demonstrace — jako ta na Letné v listopadu 2019 s odhadem ~250 000 účastníků podle policie — se stala symbolem mobilizace proti tehdejší vládě. (Zdroj: iROZHLAS.cz, 16. 11. 2019)
Během vlády Petr Fiala a prezidentství Petr Pavel však podobná mobilizace dlouhou dobu chyběla. Spolek byl výrazně tišší a nefigurující jako trvalý hybatel veřejného prostoru. To v části společnosti reflektovalo menší pocit „ohrožení demokracie“ v širší veřejnosti, nebo jiné priority občanské agendy. U další pak to byl ukazatel, že spolek není nadstranický a nestranný.
Nyní ale spolek opět nabírá dech a znovu se silně aktivizuje, právě v kontextu sporů spojených s prezidentovou rolí při jmenování ministrů, zejména kolem odmítnutí jmenovat Filipa Turka. Tato obnova intenzity je jedním z důvodů, proč se debata o aktivismu znovu stává výraznou.
Tato změna klade zajímavou otázku:
Je aktivismus spíše reakcí na konkrétní politické konflikty, než univerzální tlak na dodržování principů?
A pokud se mobilizuje vždy při konkrétním konfliktu, je jeho hlas skutečně principielní, nebo především kontextový?
Je aktivizace činnosti spolku více spojena s tím kdo sedí ve Strakově akademii, než s ochranou demokracie? Web tohoto spolku, www.stojimezaprezidentem.cz byl založen na Štědrý den roku 2025, a spuštěn krátce po Novém roce.
Tohle není útok na spolek jako takový. Je to otázka, kterou si kladou pozorovatelé demokratického veřejného prostoru.
Prezident a opozice. Stírá se hranice?
Prezident v parlamentním systému nemá být lídrem opozice. Nemá mobilizovat jeden politický tábor proti druhému. Jeho síla má spočívat v tom, že stojí nad konfliktem. Jenže politická realita je jiná. Každý prezident má své sympatizanty. Rozdíl je v tom, zda je aktivně posiluje.
Když se kolem prezidenta semkne konkrétní politická část spektra a prezident je vnímán jako jejich hodnotový patron, obraz nadstranickosti slábne. A to i tehdy, když to prezident nemá v úmyslu.
Prezident jako sjednotitel — nebo jako další pól napětí?
Prezident má podle klasického pojetí příkopy zahlazovat, ne je prohlubovat. Ne proto, že by neměl mít názor, ale proto, že jeho role je jiná než role premiéra či opozičního lídra.
Otázka tedy nestojí: „Je Petr Pavel dobrý nebo špatný prezident?“
Otázka zní: Zůstává prezidentem všech občanů? Nebo se postupně stává prezidentem jednoho hodnotového tábora?
Závěr: test, který teprve probíhá
Pavel není černobílá postava. Má za sebou respektovanou kariéru i sporné kapitoly. Má podporu i kritiky. Možná je fér říct: jeho příběh je příběhem generace, která prošla dvěma režimy a dvěma hodnotovými světy. Ale právě proto je u něj otázka konzistence a sebereflexe důležitější než u jiných.
A právě proto je legitimní se ptát. Ne proto, abychom bourali symboly. Ale proto, aby symboly obstály ve zkoušce reality.
A co si myslíte vy?
🔹 Měl by prezident vždy jmenovat ministra navrženého premiérem?
Nebo má mít právo odmítnout z hodnotových důvodů?
🔹 Platí podle vás v Česku stejný metr na prezidenty bez ohledu na to, kdo je právě ve funkci?
Nebo se výklad pravidel mění podle sympatií?
🔹 Je podle vás role prezidenta spíš:
A) Moderátor a sjednotitel
B) Aktivní pojistka hodnot
C) Politický aktér s vlastním vlivem
🔹 A nejtěžší otázka na závěr:
Může být prezident skutečně „nadstranický“ v době silně polarizované společnosti?
