Článek
Pohled s odstupem času
Stal jsem se jím, aniž bych o tom věděl. Možná jsem o tom vědět nechtěl, nevěřil. Trvalo to dlouhých třináct let, než jsem si tu možnost kým jsem, začal alespoň připouštět. Smíření s tím trvalo ještě o něco déle. Ten den, kdy jsem se gamblerem stal, jsem si našel až nedávno. Se zpětným pohledem, předcházela mu spousta věcí, špatných rozhodnutí. Kéž bych o něm věděl, když zrovna probíhal. Nestalo se, přišel jsem na něj až v abstinenci, ale i za to jsem rád. Třeba to může pomoci někomu jinému, ten den rozpoznat včas a změnit souřadnice životní cesty. Já se snažím ty své směřovat k lepšímu posledních sedm let. Jednoduché to vždycky není, občas i přes Vaší snahu foukne vítr, který má větší sílu než vy, ale pokud to přijmete jako realitu, že ne vše můžeme ovlivnit, kormidlo je i nadále ve vašich rukou, jen se ho nesmíme pustit. Jako se po prvním loku piva nestanete alkoholikem, po prvním potažení trávy narkomanem, tak po prvním setkání s hazardem gamblerem. Ale vykročeno máte, ať chcete nebo ne, v ten moment je to ale jen na vás, jakým směrem se vydáte, ať vítr fouká jakkoliv silně. Já ten vítr neustál a kormidla se pustil.
Cesta ke dni „D“
Gratuluji Andy, maturitu jste zvládl s vyznamenáním…Asi poprvé v životě, kdy jsem si řekl, že jsem na sebe hrdý. A na dlouhé roky naposledy. O tom však někdy příště, hrdost je kapitola sama o sobě. Každopádně maturita úspěšně za mnou, po pár měsících po ní přichází první zaměstnání. Soukromý život pokračuje v zajetých kolejích. Přítelkyně, srazy s kamarády na hřištích a pláccích mezi paneláky, téměř každodenní fotbalové nebo hokejové mače, na které jsme byli zvýklí x let a naplňovaly nás. Cosi se však najednou začalo měnit, my jsme se začali měnit, byly jsme plnoletí, začali jsme vydělávat, otevírali se nám nové možnosti. Místo fotbálku s o dost mladšími kluky jsme šli raději na pivko, vysedávali na lavičkách a přemýšleli co budeme dělat. Dodnes si pamatuji tu větu, která zazněla během jednoho takového našeho běžného odpoledního srazu. „Nepojedeme do města na ruletu?“ Padla celkem všeobecná shoda, že ano. Přestože jsme se všichni znali, o tomhle jsem já osobně neměl tušení, že většina z přítomných tyto věci podniká. Já řekl, „jak na ruletu, jako někam do casina?“ To bylo tak nějak vše, o čem jsem měl nějaké podvědomí. „No, do herny, na elektronickou, my tam občas jezdíme, dáme každej kilčo, dvě, jednou tolik vyberem a jedem zpět.“ Než jsem se nad tím stačil jakkoliv zamyslet, seděl jsem v autobuse směr centrum. Po stisknutí zvonku a následném otevření dveří herny jsme usedli ve dvojicích k ruletě. Já svou stokorunu předal kolegovi, něměl jsem ani ponětí, kam ji strčit. Na displeji se ukázal náš kredit a já se řídil pokyny mého spoluhráče. Jakou dáme barvu? Jaká dáme čísla? Když jsme došli ke shodě, vsadilo se. Když to zkrátím, odcházel jsem se třemi stovkami navíc. Bylo prostě něco navíc na pivko, diskotéku na víkend. Takhle jsem s nimi byl asi šestkrát, sedmkrát. Jen jednou se stalo, že jsem o vloženou stovku přišel, ale bral jsem to v pohodě, přeci jenom téměř pokaždé jsme odcházeli minimálně s násobkem vkladu, párkrát s několika násobkem. Více jak dvěstě korun na osobu jsme do hry nevložili, to byla naše daná hranice. Během těch dvou, tří měsíců jsem najednou nemusel přemýšlet nad tím, jak naložit s výplatou, co si můžu nebo nemůžu dovolit, aniž bych si musel odepřít zábavu. Již zmíněné posezení na pivku a víkendovou diskotéku jsem měl prostě zdarma.
Den „D“
Nevím jestli bylo úterý nebo třeba čtvrtek, každopádně byl výplatní den. Během pracovní doby jsem si vyzvedl výplatní pásku a věděl, že peníze jsou na účtu. Na odpoledne jsem neměl žádný plán, jen jsem věděl, že musím po práci vybrat peníze a přispět mamce dle naší dohody na nájem a jídlo. Bydlel jsem ještě u ní, společně s dvěma mladšími sestrami. Cosi ve mně ale začalo hlodat…Co kdybych teda vybral a zašel si na chvíli na tu ruletu sám, stejně nemám co dělat, dám to kilčo, dvě, o výhru se nebudu muset dělit. Jak jsem si řekl, tak jsem učinil, vybral jsem výplatu, tenkrát to bylo něco lehce přes sedm tisíc. Zazvonil jsem, usedl jsem, vložil stokorunu (už jsem věděl kam), asi po deseti minutách druhou, do té doby takzvaně stropovou…Za dalších zhruba třicet minut jsem odcházel z herny s dvěma kovovými dvacetikorunami, papírové už tenkrát myslím nebyly, a ty kovové do rulety dát nešly. V totálním šoku a obrovskými výčitkami, co jsem to udělal, jsem došel na zastávku a vydal se na cestu domů. Během těch dvaceti minut cesty jsem přemýšlel co vlastně budu dělat, jak doma vysvětlím, že nemám peníze, které jsem měl ten den mamce dát. Vůbec nic mě nenapadalo, popadala mě obrovská bezmoc, výčitky, snahy o nápad to nějak vyřešit. Po vystoupení na našem sídlišti mi do očí zastvítila světla z oken hospody, kterou jsem tou dobou již nějaký čas sem tam s kamarády navštěvoval. S určitým smířením, že budu muset jít doma s pravdou ven a zjištěním, že mi v kapse zůstalo oněch čtyřicet korun, jsem se rozhodl si dát na „kuráž“ jedno pivko. Ten den první a poslední. Posadil jsem se, nikdo ze známých tam nebyl, dostal jsem objednané pivo a rovnou ho zaplatil. Asi při druhém napití se, jsem naproti sobě zahlédl blikající světélka hracích automatů, zdánlivě ukrytých za závěsem ve výklenku na protější straně hospody. Podvědomě jsem o tom, že tam jsou asi věděl, ale nikdy jsem jim nevěnoval pozornost. V tom okamžiku mi projelo hlavou, že mám vlastně ještě tu jednu dvacetikorunu. I zpětně si nemyslím, že by mě nějak vědomě napadlo, že by to mohla být cesta k vyřešení mé situace, ale nejspíše nějaké mé podvědomí mělo opačný názor. A já se už vědomě zvedl a mířil si to za poroztažený závěs k hracím automatům. Menší problém byl, že jsem krom zmiňované rulety neměl s tímto žádnou sebemenší zkušenost. Otvor pro vhození mince jsem však celkem rychle našel. Dvacka se posléze objevila na displeji a já přemýšlel co mám dělat, co zmáčknout, jak prostě hrát. Co, jak a kolikrát jsem tenkrát zmáčknul nemám dodnes ponětí a ani to vlastně není důležité. Co si ale pamatuji dobře je to, že během pár minut mi na displeji svítilo místo dvaceti korun téměř osm tisíc. Okamžitě jsem si řekl o výplatu výhry, ještě s ujištěním zda jsem tohle opravdu vyhrál. Sedl jsem si zpět ke stolu, dopil to své jedno pivo a posléze vyrazil domů. Ačkoliv to bylo zhruba 400 metrů, šel jsem dost dlouho, s obrovskou úlevou, že mám peníze zpět, ještě nějaké navíc, že nemusím vysvětlovat své selhání. A pak to přišlo, jakýsi červík v mé hlavě, který začal hlodat, „ono to jde, dají se vyhrát docela velký peníze skoro za nic“. Doma jsem odevzdal domluvenou částku, tak jako každý měsíc a šel spokojeně spát.
Druhý den už jsem hned po práci seděl v herně ve vedlejším sídlišti toho našeho. Od rulety, přes automaty, poker, sázení a stírací losy, fyzickými návštěvami heren, kasín, sázkových kanceláří a pokerových turnajů až po online hazard taktéž všeho druhu, jsem z té herny jednoduše řečeno dlouhých třináct let vlastně nevylezl.
