Článek
Řídit trolejbus znamená zvyknout si na spoustu věcí. Na cestující, kteří dobíhají na poslední chvíli, na řidiče osobních aut, kteří mají pocit, že se do jedné mezery vejdou tři vozidla, i na lidi, kteří vám přes celé vozidlo vysvětlují, kudy máte jet, přestože sedíte za volantem a tu trasu znáte lépe než cestu do vlastní ložnice. Myslel jsem si, že mě během směny už jen tak něco nepřekvapí. Pak mi za jízdy spadly sběrače z trolejí.
Bylo to obyčejné ráno. Trolejbus byl plný lidí, venku se pomalu rozjížděla doprava a všichni měli naspěch. Někdo sledoval telefon, jiný se snažil prokousat snídaní a paní u dveří hlasitě vysvětlovala kamarádce, že dnes rozhodně nemůže přijít pozdě. V tu chvíli jsem ještě netušil, že za několik vteřin bude pozdě úplně každý.
Nejdřív jsem zaslechl nezvyklý zvuk ze střechy. Krátké kovové zachrastění, které mi okamžitě zvedlo pozornost. Vzápětí jsem ucítil, že něco není v pořádku. Pohon přestal fungovat tak, jak měl, a já musel bezpečně zastavit. Když jsem se podíval do zrcátka a potom vzhůru, bylo mi jasné, co se stalo. Sběrače se odpojily od trolejového vedení.
Pro někoho, kdo trolejbusy zná jen jako velké vozidlo, které jezdí po městě a občas překáží v koloně, to možná nezní nijak dramaticky. Jenže bez správného kontaktu s trolejemi nemůžete jednoduše pokračovat dál. A já najednou stál na silnici, za mnou se začala tvořit kolona a všichni kolem mě měli pocit, že právě já osobně jsem rozhodl zastavit dopravu v celém městě.
První zatroubení přišlo téměř okamžitě. Druhé následovalo vzápětí a během několika sekund se ozývaly klaksony, jako kdybych stál uprostřed orchestru, který dostal za úkol zahrát skladbu s názvem „Řidič trolejbusu nám zkazil ráno“. Jeden muž v osobním autě dokonce rozhodil rukama tak výrazně, že jsem čekal, kdy vystoupí a začne mi předvádět pantomimu.
Uvnitř trolejbusu se mezitím začalo diskutovat. „Co se děje?“ ozvalo se odněkud zezadu. „Proč nejedeme?“ přidala se další cestující. Někdo se zvedl ze sedačky, jiný se nakláněl dopředu, aby viděl přes ostatní. Paní s nákupní taškou prohlásila, že tohle se jí ještě nestalo, jako by technická závada byla osobní urážkou namířenou výhradně proti ní.
Zachoval jsem klid, i když přiznávám, že uvnitř jsem měl chuť na chvíli zavřít oči a předstírat, že jsem jen velmi realistická socha v uniformě. Musel jsem především zajistit vozidlo a postupovat podle pravidel. Nemohl jsem jen tak vyskočit ven, popadnout sběrače a napravit všechno vlastníma rukama. Tohle nebyl spadlý řetěz od kola na dětském bicyklu.
Cestujícím jsem oznámil, že došlo k technické závadě a že situaci řeším. Doufal jsem, že stručné vysvětlení uklidní atmosféru. Jenže člověk je tvor zvláštní. Když neví, co se děje, začne si domýšlet. Jeden pán tvrdil, že se porouchal motor, jiná žena měla obavu, že už se z vozidla nedostaneme. Někdo dokonce poznamenal, že snad budeme muset čekat do večera.
„To snad nemyslíte vážně! Já mám za deset minut být v práci!“ vykřikl muž v košili, který ještě před chvílí vypadal, že má celé ráno pod kontrolou. Podíval jsem se na něj a v duchu si pomyslel, že kdybych měl možnost ovládat počasí, dopravu a technický stav trolejového vedení, možná bych si taky naplánoval směnu o něco pohodlněji.
Venku se mezitím situace nezlepšovala. Auta za námi se řadila jedno za druhým, řidiči troubili a někteří se snažili najít způsob, jak nás objet. Zvenčí jsem vypadal jako člověk, který zablokoval silnici z čisté radosti. Nikdo neviděl, co se stalo na střeše, ani co všechno musím udělat, aby se vozidlo mohlo bezpečně znovu rozjet.
Nejhorší na podobných chvílích není samotná závada. Technika se může pokazit a člověk s tím musí počítat. Horší je pocit, že jste pro všechny automaticky viníkem. Cestující nevidí technický problém, ale zpoždění. Řidič za vámi nevidí spadlé sběrače, ale překážku. A člověk, který má být za volantem tím klidným profesionálem, se během několika sekund stane terčem nespokojenosti celého okolí.
Po chvíli bylo jasné, že bez pomoci se dál nedostaneme. Bylo potřeba zajistit další postup a vyřešit závadu podle stanovených pravidel. Informoval jsem příslušná místa a snažil se cestujícím průběžně vysvětlovat, co se děje. Někteří se uklidnili, jiní dál sledovali hodinky, jako by snad mohli pohledem přimět ručičky, aby se zastavily.
Nakonec se podařilo situaci vyřešit a doprava se mohla postupně obnovit. Pro většinu cestujících to znamenalo jen nepříjemné zdržení, které večer vyprávěli doma jako další důkaz, že městská doprava je nespolehlivá. Pro mě to byla další připomínka, že za volantem člověk neodpovídá jen za řízení. Musí také zvládat stres, komunikovat s lidmi a zachovat rozvahu ve chvíli, kdy se všechno kolem něj mění v chaos.
Když jsem později pokračoval v práci, ještě jsem si vzpomněl na ty troubení za sebou. Přemýšlel jsem, kolik řidičů by v podobné situaci dokázalo jednoduše počkat, místo aby se okamžitě pustili do koncertu na klakson. Asi jich nebude mnoho. V autě má člověk pocit, že když zatroubí dost hlasitě, svět se mu uhne z cesty.
Jenže někdy se svět nehne ani o centimetr. Někdy spadnou sběrače, technika vypoví službu a všichni musí na chvíli zastavit. Ať už mají důležitou schůzku, ranní poradu nebo jen pocit, že jejich čas je cennější než čas ostatních.
Od té doby si při každém podobném zvuku ze střechy dávám ještě větší pozor. A když někdy stojím v koloně za jiným vozidlem, které nemůže pokračovat, snažím se netroubit hned po první vteřině. Člověk totiž nikdy neví, jestli řidič před ním právě neřeší problém, který si sám nevybral.
A hlavně jsem pochopil jednu věc: když se zastaví trolejbus, lidé si často myslí, že se zastavil kvůli řidiči. Jen málokoho napadne, že i ten člověk za volantem může být v tu chvíli stejně bezmocný jako všichni ostatní.
