Článek
„Ztratila jsem vlasy. Ale našla jsem samu sebe,“ říká Karolína
Silný příběh mladé dívky, která se naučila milovat sama sebe i bez vlasů. O tom, jaké to je žít s alopecií, čelit strachu, pohledům lidí, ale i o odvaze, radosti a přijetí.
Poprvé si všimla, že něco není v pořádku, když jí bylo čtrnáct. „Učila jsem se tehdy na přijímačky a začaly mi padat vlasy,“ říká Karolína klidně, ale upřímně. Nejdřív tomu nevěnovala moc pozornosti. Myslela si, že je to jen stres. Jenže padání nepřestávalo. A pak přišla diagnóza: alopecie areata – autoimunitní onemocnění, při kterém člověk přichází o vlasy.
„Nebyl to úplný šok,“ přiznává. „Už jsem to tušila. Ale stejně to byl velký krok do neznáma. Měla jsem strach, že zůstanu úplně bez vlasů. A to se taky nakonec stalo.“
Nový začátek bez vlasů
Co by pro někoho bylo noční můrou, se pro Karolínu stalo začátkem nové kapitoly. „Musela jsem si úplně přenastavit, jak o sobě přemýšlím. Najít nový vztah k sobě, k tomu, jak vypadám. Bylo to těžké, ale dnes vím, že jsem díky tomu silnější.“
Začala se víc starat o své tělo, o svou psychiku. Objevila kouzlo péče o duši i vnější krásu – ale úplně jiným způsobem než dřív. Nešlo už o vzhled, ale o přijetí. A právě to se stalo jejím životním mottem.
Sdílená bolest, sdílená síla
Velkou roli sehrály sociální sítě. Karolína se rozhodla svůj příběh sdílet. Otevřeně, bez přetvářky. „Pomohlo mi to. A taky mi psalo hodně lidí, že jsem je inspirovala. To mi dodalo odvahu jít dál.“
Podporu našla i u rodiny, přátel a psycholožky. „Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě přijímali takovou, jaká jsem. A to je strašně důležité.“
„Lidé se dívají jinak. Ale většinou s obdivem.“
Když se jí zeptáme, jestli zažila předsudky, odpoví upřímně: „Ano. Hlavně na začátku. Někteří se ptali, co se mi stalo, jiní se jen dívali. A dívat se nepřestali. Ale většina lidí reaguje hezky. Podporují mě. Chválí odvahu.“
Paruky? Šátky? Karolína nosí to, co zrovna chce. „Někdy mám náladu na paruku, jindy prostě vyrazím bez ní. Je to osvobozující. Dnes už se cítím dobře ve své kůži.“
Móda, tanec, knihy – a obyčejné štěstí
Její styl se s alopecií nezměnil. Líčení a oblékání zůstalo stejné. Ale životní pohled ano. Karolína tančí, čte, miluje přírodu a ráda chodí na procházky k vodě nebo do lesa. Odpočívá brzy večer, učí se hledat radost v každém dni.
„Miluju módu a kosmetiku,“ usmívá se. „Ale dnes už vím, že to všechno je jen doplněk. Ne to hlavní.“
Chceš žít naplno? Přijmi sám sebe.
Na otázku, co by chtěla vzkázat ostatním, odpovídá bez váhání:
„Přijměte sami sebe. Opravdu. A nebojte se mluvit o tom, co vás trápí. Nejste v tom sami.“
Jejím snem je cestovat, dostudovat školu a být šťastná. „A zatím se mi to daří,“ dodává s úsměvem.
Karolína je důkazem, že krása nemá vlasy, ale srdce. A že i když ztratíme něco, co považujeme za samozřejmé, můžeme získat mnohem víc .
