Článek
Kapitola osmnáctá
„Charlie,“ vzdychla Margaret, jež na něho čekala v ložnici. „Já nevím, co ti mám povědět.“
„Já nevím, co si mám myslet.“ Charles vyňal z kapsy kalhot dopis a podržel ho v prstech, byl stále nerozlepený. Jakmile se s panem Feldhamem rozloučili, poslal Margaret do pokoje, aby tam na něj počkala a sám zaskočil za Geraldem Hopem, aby mu pověděl novinky.
„No, Charlie, to je… to je…,“ tápal po nejpřesnějším výrazu. Sám netušil, jak by o celé věci měl smýšlet a později toto přemýšlení musel odsunout stranou, poněvadž přicházeli noví hosté a ti už ubytování měli problémy, které s ním potřebovali řešit a nejlépe i vyřešit.
„Nepřečteš si to?“ Margaret kývla směrem k dopisu.
„Ano, přečtu,“ roztrhl obálku, vyňal z ní list papíru, písmo bylo trochu roztřesené, ale stále čitelné, řádky postupně klesaly dolů.
Drahý Charlesi,
pokud čteš tento dopis, tak už jsi mluvil s panem Feldhamem a možná se ptáš, proč jsem udělal to, co jsem udělal. Nuže, asi se mi přihodilo to, co se přihodí nejednomu člověku, který leží na smrtelné posteli, a ten čas, co mu zbývá, věnuje přemýšlení o svém životě. Pokud na to tedy má sílu.
Nemůžu se omluvit všem, kterým jsem ve svém životě ublížil, protože by jich bylo hodně a hlavně – protože už na to nemám čas, moje nemoc mi ho každou minutou ubírá, a proto se omezím na omluvu těm, kteří si to opravdu zaslouží. Tím, kdo je na prvním místě, jsi ty, Charlesi. Tobě patří má upřímná a velká omluva, i když mám dojem, že žádná omluva nebude dostatečně upřímná a velká a hlavně – dostatečná. Tvou matku již za odpuštění nepožádám, ale Tebe, Charlesi, mohu, a proto Tě prosím, abys mi odpustil mé chování a můj nezájem, který jsem Ti od tvého dětství projevoval. Vždycky jsem viděl tvou snahu, tvé dílčí úspěchy, ale tušení, že nejsi můj syn (ano, měl jsem jisté podezření, marně jsem hledal fyzickou podobu mezi námi), jež později přešlo v jistotu, mi nedovolilo, abych něco z toho ocenil, abych Tebe ocenil. Jako otec jsem selhal. A ne jen jako otec.
Ale ty jsi neselhal jako syn. Ani jak můj syn a jsem přesvědčený, že ani jako syn Geralda Hopea (tam jsem tu podobu uviděl, myslím, že nejzřetelnější je podoba stejně vykrojených rtů).
Přál bych si, aby sis po mé smrti – pokud s tím bude souhlasit můj bratrance, jelikož na něm to celé záleží, ale psaní s mou žádostí mám i pro něj – ponechal náš městský dům, kde jsme trávili zimní měsíce. Vím, že tvoje matka ho neměla moc ráda, nebo spíš neměla ráda město, ale vy dva jste tam trávili tolik času, kolik jsem tam nestrávil ani já, a to jsem ten dům upřímně miloval. Dávám Ti ho, i Tvé ženě, abyste tam žili šťastnější život, než jaký jsme v něm žili my.
Nechci, abys mi odpustil hned, ale nezavrhuj tuto možnost, prosím.
S přáním štěstí a lásky
James Mormont
Jakmile si psaní přečetl, podal ho Margaret.
„Je to pěkný dopis, zní upřímně,“ zhodnotila Margaret a vrátila ho Charlesovi. „Co s tím domem?“
Charles se pohroužil do hlubokých úvah, že v prvotním okamžiku ani nezaznamenal, že na něj Margaret promluvila a natahuje k němu ruku s dopisem. Sice Margaret tvrdil, že pro Jamese Mormonta nebude smutnit, protože city, jež k němu kdysi cítil, považoval za vyprahlé, ale to nevěděl o dopisu na usmířenou a o Mormontově… daru. Kdyby James Mormont odešel, aniž by na jedinou vteřinu zalitoval něčeho, co řekl, nebo udělal, nenapadlo by ho věnovat mu další ze svých myšlenek. Ale člověk litující a žádající o odpuštění, to bylo něco jiného. Nad tím nemohl jen tak mávnout rukou. Divil se sám sobě, že mrkáním zaháněl slzy tlačící se do očí.
„Nechceš si zítra udělat procházku?“ navrhl Charles po pauze.
Pokračování ve čtvrtek 14. 5.
