Článek
V minulém článku jsem psala, jak jsem se dozvěděla, že mám rakovinu. Po takovéto diagnóze se vám změní celý život a pravděpodobně vás čeká pět fází smutku od Elisabeth Kübler-Ross. Tyto fáze se však nevztahují pouze na ztrátu nebo smrt, ale i na reakce na šokující nebo těžké zprávy, včetně diagnózy vážné nemoci. Ne každý projde všemi fázemi, a jejich pořadí se může lišit.
Pět fází, kterými pacient může procházet:
1. Popírání (Denial):
• První reakcí je často šok a odmítnutí přijmout realitu. Pacient může říkat:
• „To není pravda.“
• „Museli se splést.“
• Popírání může být dočasným mechanismem, který člověku umožňuje zpracovat zprávu postupně.
2. Hněv (Anger):
• Jakmile pacient přijme, že diagnóza je pravdivá, může pocítit vztek. Ten může být zaměřen na:
• Lékaře („Proč jste to nezjistili dříve?“).
• Rodinu, přátele, nebo dokonce osud („Proč zrovna já?“).
• Hněv je způsob, jak vyjádřit frustraci a bezmoc.
3. Vyjednávání (Bargaining):
• Pacient se může snažit hledat způsoby, jak „uniknout“ situaci, například skrze sliby, dohody nebo víru:
• „Když budu dodržovat všechno, co mi řeknou, uzdravím se.“
• „Když přestanu kouřit/jíst špatně, vše se spraví.“
• Toto je fáze naděje, ale i zoufalství.
4. Smutek (Depression):
• Když si pacient uvědomí nevyhnutelnost situace, může přijít fáze smutku nebo hluboké deprese.
• Typické projevy:
• Ztráta zájmu o okolí.
• Úzkost, pocity ztráty a beznaděje.
• Tato fáze je normální součástí procesu a nemusí nutně znamenat klinickou depresi.
5. Smíření (Acceptance):
• Nakonec může pacient dospět k přijetí situace, i když ne vždy.
• V této fázi se pacient přestává soustředit na to, co nemůže změnit, a hledá způsoby, jak co nejlépe žít s nemocí.
• Projevy:
• Klid, vyrovnanost, plánování praktických kroků.
Já jsem si prošla popíráním a hněvem ještě u lékaře - nechápala jsem, jak můžu mít rakovinu, když jsem měla cytologii negativní - až tam jsem se dozvěděla, že testy nejsou stoprocentní. Tak jsem se naštvala, že zrovna u mě se to muselo podělat. Smutek se ke mně téhož dne připojil a jako dlouhodobý přítel mě provází až do teď, stejně jako smíření. Rodině jsem to řekla hned, stejně jako informaci, že budu bojovat, jak to půjde, protože chci žít.
A nastal boj - pro mě cesta peklem. Po stanovení diagnózy mě poslali do krajské nemocnice a předběžně bylo rozhodnuto, že mě čeká operace, tak jsem si obíhala předoperační vyšetření a čekala na magnetickou rezonanci, na kterou jsem se dostala asi po týdnu, a čekala mě konzultace s gynekologem, který mi řekl, že operaci nedoporučuje, protože nádor je příliš veliký a pravděpodobně je zasaženo i okolí dělohy a uzliny. Vše mi vysvětlil a já bohužel pochopila, že ta mrcha vyříznout nejde. Bylo to pro mě zklamání. Řešením mé situace bylo ozařování a chemoterapie na kterou jsem měla čekat asi měsíc. A tak jsem čekala a krvácela - víc a víc, až jednoho dne, kdy to ze mě teklo jak z vola, jsem začínala být nějak malátná, a tak jsem pro jistotu zavolala synovi, aby mě hodil na pohotovost - přijel hned a já s ním došla téměř k autu, kde jsem sebou švihla jak podťatá, až musel chudák zavolat rychlou. V nemocnici si mě už nechali, nacpali mi do vagíny gázu a dostala jsem dvě transfuze. Začala jsem si připadat jako průtokový ohřívač. Druhý den mě odvezli do krajské nemocnice, kde do mě cpali další krev, aby mohla dole vesele vytékat. Po pár dnech se ozvali z onkologie, že si mě převezmou a ozařování a chemoterapie začne dřív, ale nesmím krvácet. A tak se rozhodli, že mi to dole ucpou. Řekla jsem si hurá - čekala mě asi hodinová operace při vědomí, kdy mi pan doktor ucpával nějakou cévu nebo žílu - fajn bylo, že jsem se na to mohla dívat a děsné bylo, že to po nějaké době začalo příšerně bolet. Nicméně stálo to za to - krvácení přestalo a čekala mě návštěva onkologie. Byla jsem připravená a v kapse jsem žmoulala papírek se vším na co jsem se chtěla zeptat. (Samozřejmě jsem před návštěvou prohledala internet). Pan doktor byl moc hodný a odpověděl na vše a dozvěděla jsem se co mě čeká - vnější ozařování - 25× každý všední den návštěva ozařovny + 6× cyklus chemoterapie cca 6h na kapačkách a 4× vnitřní ozařování takzvaná brachyterapie (ta mně byla provedena v Praze)
Ozařování - je nebolestné jenom ležíte a čekáte, až přístroj provede svou práci - jediné na co jsem musela dávat pozor, byly křížky na těle nakreslené lihovým fixem (to aby věděli, jak si mě tam mají naštelovat)
Chemoterapie - jsou různé a ne při každé vypadají vlasy (takzvaná alopecie) -mně nevypadaly - při aplikaci samotné chemoterapie jsem dostávala zklidňující léky, léky proti nevolnosti, zavodňující kapačky a odvodňující léky - proto celá ta procedura kapaček byla tak dlouhá. Změnily se mi chutě a jsou věci, které jsem nesměla jíst - ořechy a plesnivé sýry.
Trvalo to přes měsíc, bylo mi zle, ale ne tolik, abych zvracela - měla jsem léky na nevolnost, které zabíraly. Chuť k jídlu jsem neměla a byla jsem čím dál slabší a pomalejší. Jednou jsem si dokonce všimla, že mě cestou na odběr krve předhání asi devadesátiletá stařenka o berlích.
Brachyterapie
Ta mě čekala na konci, a protože ji v mé nemocnici nedělají, čekala mě cesta do Prahy a čtrnáctidenní pobyt v proslavené nemocnici. Myslím, že tam jsem prožila nejhorší okamžiky své léčby a světlo světa tam spatřily první prolité slzy bezmoci. Samotná brachyterapie není tak strašná - večer před aplikací a ráno vás čeká klystýr - potom mě odvezli kamsi do dolního podlaží, kde bylo krásně čisto a příjemný personál na chviličku mě uspali, zavedli cosi do dělohy a konečníku na chvilku odešli a bylo to. Při jednom z těch ošetření mě i se zavedenými věcmi (netuším co to bylo - představuju si to jako drátky) odvezli na magnetickou rezonanci, aby zjistili jak to tam vypadá. Ta cesta byla trošku bolestivá vždy v okamžiku, kdy se přejela spára v podlaze na chodbě, ale nic hrozného. Cestou zpět mi paní doktorka pověděla, že to vypadá dobře. Cítila jsem poprvé velkou naději, že to dobře dopadne. Peklo pro mě byl pobyt na pokoji. Byla jsem umístěna na trojlůžkovém ženském, ale hned vedle byl mužský pokoj a společná sprcha a toaleta. Z této místnosti byl nepochopitelně udělán průduch ve zdi do místnosti, kde jsme ležely. Takže v podstatě permanentní smrad. Větrat se mohlo jen málo, protože byl prosinec a paní u okna by měla nejspíš omrzliny. Tři sestřičky na třicet lidí prostě stíhat nemohly a úklid na wc v noci nefungoval vůbec a přes den tam byli snad jen jednou, a pánové se dost často do mísy netrefili. Jednou se uklízečka rozhodla oprášit garnyže nad postelemi a takový chuchvalce prachu jsem dlouho neviděla. Tam jsem si uvědomila, že nejvíc pro uzdravení dělá prostředí, ve kterém jste, a lidé se kterými trávíte čas.
No, absolvovala jsem to vše zdárně, dala jsem se trošku do pořádku a na částečný úvazek jsem nastoupila zpět do práce. (Po roční neschopnosti jsem se dostala do invalidního důchodu 2. stupně.) Pracovala jsem asi tři měsíce, když jsem byla poslána na kontrolní PET CT.
To ukazovalo zasaženou uzlinu někde v malé pánvi a dvě svítící tečky v pravém dolním plicním laloku.
Cesta peklem nekončí….
