Článek
Boj s rakovinou děložního čípku jsem vyhrála. Tělo dostalo zabrat, ale po roce jsem se vrátila zpět do práce. A jako každého onkologického pacienta mě čekalo kontrolní vyšetření - mě konkrétně PET CT - troufnu si říct, že pro každého onkologického pacienta je to stres, co když se to vrátí, a ten malý zlý čertík na rameni našeptává co když, co když. Můžete být pozitivní sebe víc, ale to ALE tam pořád je.
A tak jsem podstoupila cestu do Prahy a na výsledky jsem si měla asi za týden zavolat svému onkologovi. Tak po týdnu volám a po telefonu se dozvídám, že mi svítí uzlina v malý pánvi a spodní lalok pravé plíce, ptala jsem se proč to svítí - může to být přece něco jiného - tenkrát řádil covid a já ho hrozně chtěla mít, chtěla jsem, aby to bylo covidem. Aby se zjistilo, co mi to tam svítí, musel se ten žhnoucí uhlík vyndat (vlastně byly dva) a histologicky rozňoumat. A protože řádil ten covid, dostala jsem se na sál za tři dny od konzultace - což bylo super, protože nerada čekám. Poprosila jsem sestřičku, aby mi nedávala cévku na moč (po předchozích zkušenostech, kdy jsem vždy po cévkování dostala zánět) a vyhověla mi. A jak si tam tak ležím a přemýšlím o svých uhlíkách, napadlo mě, že chtějí vyndat a rozpitvat jen jeden, ale jsou tam dva. Zmocnila se mě panika, co když je to rakovina a co když ho tam nechají a ona se rozleze. A tak, posilněna prvním úspěchem s cévkou jsem je poprosila, aby mi zavolali chirurga, co mě bude operovat. Přišel - a tak jsem ho hezky poprosila, jestli by mi ty cucky mohl odstranit oba, když jsou ve stejném laloku, zamyslel se a řekl - tak jo - to dává smysl a jestli bych chtěla ještě něco - no nedalo mi to a řekla jsem, že bych chtěla výsledky histologie hned po operaci, nic neřekl a odešel, myslím, že byli moc rádi, když mi dali narkózu.
Po probuzení ze mě trčela jakási hadička a společnost mi dělala nějaká krabice, třeštila mi hlava a potřebovala jsem čůrat, na wc mě nepustili, prý na JIPu není, ale dali mi podnos s dírou, kam jsem vypustila asi hektolitr moči, že to chudák sestřička ani nemohla unést. Ta hlava bolela jak čert - spustila se mi migréna, povzdechla jsem si, jako by té bolesti nebylo už tak dost, párkrát jsem se pozvracela, až se nějaký doktor smiloval a dal mi prášky na bolest a nevolnost. Chvilku bylo líp - než přišel můj operatér (a netuším jak to dokázal) a řekl mi výsledky histologie - je to rakovina, pravděpodobně metastázy z rakoviny děložního čípku. Svět se na chvilku zastavil a těch myšlenek a bolesti bylo najednou moc, ten pan doktor, co mi dal ty prášky na bolest se mě zeptal, jestli nechci zavolat psychologa - říkala jsem ne, proč - „no kvůli tomu, co jste se teď dozvěděla“ odpověděl. Řekla jsem, že ne - já to vlastně tak trošku čekala. Bohužel, nebyl to covid.
Vrátili mě na pokoj a já dumala, co bude dál, byl tam ten strašák, co říkal - ty umřeš, budeš se trápit a umřeš - neuvidíš dospívat svoje děti, neuvidíš holčičku maturovat, nepomůžeš rodičům, až tě budou potřebovat - ty už tady nebudeš. Ale já si řekla - kašlu na tebe, já tady budu, miluju svoje děti a budu tady pro ně a budu tady i pro svoje rodiče, já prostě nechci umřít.
Přišla za mnou doktorka na pokoj a já se zeptala, co bude dál, řekla mi, že počkáme na výsledky histologie a pak se uvidí. Koukala jsem na ni jak na mimozemšťana a řekla jsem jí, že ty už přece mám a vím, že je to rakovina. Teď na mě prozměnu koukala ona jako na blázna, nicméně odcupitala někam pryč, za chvilku se vrátila a řekla, že mám pravdu a že se mám objednat u svého onkologa.
Což jsem udělala, čekalo mě šest devítihodinových chemoterapií v kombinaci s biologickou léčbou. Slezly mi vlasy, obočí, řasy a chlupy snad i z nosu. Vlasy mi začaly padat hned při první sérii a začaly růst pár týdnů po poslední. Pak jsem chodila další tři roky na biologickou léčbu. Teď jsem už rok bez léčby a kontrolní PET CT mám jednou za rok - teď mě čeká další a ten čertík už se mi občas objeví na rameni a šeptá co když.
Nemoc mi vzala ze zdraví hrozně moc, dala mi spoustu bolesti, která mě už provází pořád, mojí pojišťovně - VZP - odčerpala necelé čtyři miliony a já jsem jí vděčná, že mi léčbu proplatila, většinou vidím jen negativa na ní, ale mně pomohla přežít. Jsem vděčná mé dceři, že se o mě starala a píchala mi injekce a svým rodičům, vím, že to pro ně bylo těžké - táta mě vozil na všechny ty kapačky.
Jsem ráda, že tu můžu být, i když to bylo těžké, stálo to za to a já sama jsem si uvědomila, že smrt není hrozná pro mě, ale pro ty, co tu zůstanou.
