Článek
Vyrůstala jsem v devadesátých letech, v době, kdy se o duševním zdraví mluvilo jen šeptem nebo vůbec. Navenek moje dětství vypadalo idylicky – dobré zázemí, milující babička i rodiče.
Na druhou stranu naší rodinu trápili dopady velmi komplikovaného vztahu mého táty s jeho mámou, mojí babičkou. Svou frustraci si dost často vybíjel křikem a ranami, hlavně na mojí mamce. Mě se naštěstí nikdy nedotkl, ale přesto jsem touto situací trpěla, aniž by si to podle mě rodiče uvědomovali, jaké to má dopady na nás všechny. A tak se u nás v rodině zavedlo nepsané pravidlo. Tohle se nesmí nikdo dozvědět!
Vězení v roli „hodné holky“
Když jsem dospívala, přišla další vrstva nesvobody. Moje touha po vlastních rozhodnutích narážela na zeď. Rodiče mi nedovolili být sama sebou.
Veškerá rozhodnutí, která jsem měla být oprávněna udělat sama (jako například výběr střední školy a tím tedy výběr mé budoucí kariéry) musel podléhat schválení rodičů. Ocitla jsem se tedy na škole, kterou jsem studovat ani nechtěla. Ve výsledku nelituji ani vteřiny strávené na této škole, jelikož kolektiv tam byl fakt skvělý. Ale kdybych se mohla rozhodnout sama, tuto školu bych si rozhodně nevybrala. Když jsem pokračovala na vysoké škole, tak jsem v posledním ročníku magisterského studia měla velmi intenzivní pocit, že už školu nezvládám, nebaví mě a nedává mi smysl a chtěla jsem jí ukončit, ale ani to mi nebylo dovoleno. V této době jsem byla zvyklá radši vše odkývat a potlačit tak sebe, jen abych doma nevyprovokovala nějakou zbytečnou domácí hádku. Ale uvnitř.. uvnitř sebe jsem křičela.
Naučila jsem se nebezpečný mechanismus: potlačit svůj vlastní hlas a všechno odkývat, jen abych doma nevyprovokovala další bouři.
Zatímco navenek jsem byla vzornou studentkou, uvnitř mě to vřelo. Hodně mi chyběla emocionální podpora. Rodiče mě hodně vedli k tomu, že si vše musím vyřešit sama, nemohla jsem za nimi přijít s tím, že je něco špatně. Když jsem za nimi přišla s pláčem hledající podporu, bylo mi stroze řečeno, že přece „velký holky nebrečí“, čímž byl problém v jejich očích vyřešen. Tenhle vzorec, kdy mi tímto chováním bylo vštípeno, že projevit své pocity a mluvit o tom co mě trápí je vlastně slabost, jsem přijala za svůj a v době, kdy jsem procházela terapií se to ukázalo, jako velká komplikace. I když jsem v této oblasti udělala si myslím již docela velký pokrok, dodnes mi dělá problém se svěřit okolí, či formulovat své pocity, jelikož někdy ve mně stále přetrvává ten pocit, že silné holky si vše vyřeší sami. A já přece jsem silná. A tak jsem zatnula zuby a se všemi svými potlačenými city šla dál, tak jak se na hodnou slečnu sluší, aniž bych si uvědomovala, že někde hluboko v mém nitru se právě probouzí zárodek mé úzkostné poruchy.
Bod zlomu: Když tělo začne křičet místo vás
Skutečná bouře přišla v dospělosti. Když manžel onemocněl rakovinou.
V této době jsem ještě více potlačila své potřeby a vše jsem podřídila tomu, aby se manžel uzdravil. Což se nakonec podařilo a do dnes je naštěstí bez nálezu.
Klidnější období vystřídalo asi tři roky na to období covidu. Hodně jsem trpěla tím, že se svět dost proměňoval a všemožné zákazy a omezení jen prohlubovali mou frustraci, že nemůžu žít tak, jak bych si přála. Podvědomě mi to připomínalo moje léta dětství a dospívání, kdy se mi neustále někdo pokoušel přistřihnout křídla.
Potom jsme oba dva, já i manžel, covidem onemocněli. Já jsem měla to štěstí, že jsem tím prošla bez větších komplikací. Manžel ne. Bylo to tak hrozné, že ho musela odvézt sanitka do nemocnice. Po pěti hodinách na urgentním příjmu, kdy do něj pumpovali kyslík a situace se nelepšila, byl na dlouhé tři týdny uveden do umělého spánku, dýchali za něj přístroje. Prvních pár dní nám lékaři nedávali více než 10 % naději na jeho uzdravení. Když se dostal z toho nejhoršího, tak ještě další dva měsíce trvalo, než ho z nemocnice pustili.
Já jsem v této době znovu přepnula do svého starého režimu. Byla jsem ta skála. Ta neochvějná podpora. Zatímco navenek jsem působilo všechno jako vždycky, cítila jsem jak se uvnitř rozpadám. A někde mezi tím, jsem se poprvé totálně zhroutila. Ani dnes, po několika letech nedokážu říct, zda jsem si tehdy uvědomovala, že jsem na tom fakt špatně. Ale jak se znám, tak spíš ne. Byla jsem tak nějak zvyklá, že když člověk upadne, tak zase musí vstát, oprášit si kolena a jít dál.
Jediné co jsem v tuto chvíli udělala pro zajištění své psychické pohody, bylo to, že jsem zavolala své praktické doktorce, od které jsem dostala něco na uklidnění a na lepší spaní. Ani od ní jsem neslyšela, že by bylo dobré, nebo v mém případě docela i nutné, vyhledat odbornou pomoc, i když jsem jí všechny své potíže docela podrobně popsala. Asi jsem se s tím spokojila. Doktoři přece vědí. A navíc, u nás se přece o duševních věcech nemluví.
Po manželově uzdravení se život zdánlivě vrátil do normálu, ale moje tělo už odmítalo mlčet. Postupně se můj stav zhoršoval. Ztratila jsem radost z koníčků, propadala jsem výbuchům vzteku a s hrůzou jsem v sobě viděla odraz svého otce – přesně to chování, které mě v dětství tak zraňovalo. Nakonec se přidaly fyzické projevy: bušení srdce, třes, tlak na hrudi.
Dodnes nemůžu zapomenout na ten pocit, kdy jsem jí měla poprvé. Bušilo mi srdce, nemohla jsem dýchat, měla jsem hodně pocit, že jsem mimo sebe a byla jsem přesvědčená, že tohle musí být konec, že ve svých 29 letech umřu na infarkt. Naštěstí to za pár okamžiků odeznělo. Ale od té doby se to začalo až nepříjemně opakovat.
Terapeutické probuzení: Úzkost jako průvodkyně
Zlom nepřišel postupně, ale jako náhlé uvědomění jednoho lednového rána: Takhle už žít nechci. Zavolala jsem do centra duševní rehabilitace, abych se objednala na úvodní konzultaci. Byla jsem zařazena na čekací listinu a po dlouhých devíti měsících jsem zahájila svou léčbu a tím pádem udělala první krok na cestě k uzdravení.
Během terapie jsem si hodně věcí uvědomila. O sobě, o světě, o vztazích a hlavně o tom kdo jsem a jakou sílu v sobě mám a kam se můžu posunout, když nebudu zanedbávat svoje potřeby a dobře si nastavím hranice ve vztahu k okolnímu světu, co je ještě v pořádku a co už ne. Nejdůležitější je pro mě teď to, abych byla k sobě a ke svému tělu laskavější, poslouchala jeho potřeby a řídila se jimi.
Přestala jsem svou úzkost odmítat a snažit se s ní bojovat a potlačovat jí. Dovolím si prožít každou emoci, ať je pozitivní, nebo negativní. Udělala jsem ze své úzkosti svou laskavou průvodkyni a dobrou kamarádku.
Dnes, i když to není lehké, se snažím svoje potřeby dávat na první místo a snažím se držet si své zdravé hranice. Stěžejní je také pro mě to, že nechci přebírat vzorce ostatních, jen proto, že to je něco co společnost nebo rodina očekává, ale chci si vytvořit své vlastní, ve kterých mi bude dobře.
Poselství pro vás: Máte právo na své „Ne“
Zotavení není cíl, ke kterému dojdete a máte hotovo. Je to každodenní proces laskavosti k sobě samé.
- Vzorce nejsou osud: To, co jsme se naučili v dětství, nás nemusí definovat navždy. Můžeme si vytvořit své vlastní vzorce, ve kterých nám bude dobře.
- Hranice jsou projev lásky: Nastavení zdravých hranic vůči rodině i světu není sobectví, je to ochrana vašeho vnitřního světla.
- Síla je v autentičnosti: Skutečná síla netkví v tom, že „nebrečíte“, ale v tom, že si dovolíte být zranitelní a požádat o pomoc.
Dnes už vím, že jsem silná právě proto, že si dovolím cítit. A to je svoboda, kterou přeji každému z vás.
Ne vždycky jsem to zvládala a zvládám. Ale i jakákoliv snaha se počítá a za nějaká zakopnutí se člověk nemusí vůbec stydět.
Nenechte to zajít tak daleko jako já. Řekněte si o pomoc pokaždé, když máte pocit, že je něco špatně. Není to slabost, je to známka obrovské odvahy a síly.
Kde hledat pomoc: Kontakty pro krizové situace
Pokud se cítíte mizerně, nejste na to sami. Tyto služby jsou anonymní, bezplatné a dostupné pro každého, kdo potřebuje okamžitou podporu
Tyto linky fungují 24/7 a jsou často prvním bodem kontaktu, když úzkost nebo panika přerostou únosnou mez.
- Linka první psychické pomoci: Volejte 116 123.
Bezplatná, anonymní pomoc pro dospělé v těžké životní situaci. - Linka bezpečí (pro děti, studenty a mladé dospělé do 26 let): Volejte 116 111.
Dostupná non-stop, řeší úzkosti, rodinné problémy i studijní tlak. - Linka pro rodinu a školu: Volejte 116 000.
Pomoc pro rodiče i dospělé, kteří řeší krizové situace v rodinném kruhu.


