Článek
Zaujal mě dnes ráno článek o bipolární afektivní poruše, kterou trpí matka jeho autorky. Ta je v celém článku nazývána matkou- v první jeho části s mluví o matčině krutosti. Je mi jasné, že ani autorka, ani její sourozenci neměli krásné dětství zalité štěstím, láskou a radostí. A že za to logicky spílá matce. O otci či otcích jejích bratrů) není ve článku ani zmínka- ani jediné slovo- proč taky, nejspíše s nimi nežil (nežili) a nevychovával (nevychovávali) je. Ale matka ano- je to přece její úděl- to ONA CHTĚLA děti- a také, že je má, tak ať se stará. Podle toho, co píše autorka se nestarala tak, aby si zasloužila jiné označení, než matka- matka je žena, která dítě porodila (jak říká zákon). Ta, která dítě vychovala, pečovala o něj a dávala mu vše potřebné, včetně lásky je přece maminka. Ale o mamince se tady nepíše- jen o matce a její krutosti. a také o její nemoci. A jsme u toho- proč je mi líto nejen autorky a jejích bratrů (absolutně nezpochybňuji jejich utrpení a moc mě to mrzí), ALE mohla za to ta matka?! Kde by l jejich otec (otcové), když matka byla tak krutá a neschopná, jak píše autorka?! Bipolární porucha je vážné psychické onemocnění, které NELZE nijak jinak kompenzovat, než vhodnými medikamenty- a to doživotně. Autorka správně píše o tom, že se dříve nazývala maniodeprese. I o tom, že se u nemocného střídají mánie s depresí. Mluví i o tom, že se matka léčila v Bohnicích a byla ji tato diagnóza stanovena až po narození dětí. Mateřství je samo o sobě obrovská zkouška osobnosti- začíná to obvykle už před početím, kdy se dnes mnoha párům nedaří počíst rychle a přirozenou cestou- už tady začíná v člověku vařit ten koktejl úzkosti, kdy si sám sobě pokládá otázky: ,,Přijde to vůbec?!" Budu mít vůbec někdy nějaké dítě?!" ,,Vyjde to už konečně?!" ,,Nebo za měsíc?!" ,,Za dva?!" ,,Či za rok?!" V těhotenství se takové obavy stupňují, matka den co den, hodinu co hodinu myslí na to, zda její dítě bude v pořádku- hlavně, aby bylo zdravé! Pozoruje na sobě všechny ty příznaky a prožívá obrovský strach, jestli se dítě vyvíjí, jak má, protože sama to nemůže nijak zkontrolovat. Sama nemůže ovlivnit ani načasování ani průběh porodu- dopředu má strach, aby nepřišel moc brzy- a také, aby nenastaly nějaké komplikace. Po porodu dostane matčina psychika obrovský koktejl emocí- na jedné straně nepopsatelné štěstí a úleva, ale na té druhé ještě větší úzkost a strach, než v těhotenství: ,,Je moje dítě opravdu v pořádku?! ,,Bude se vyvíjet nadále, jak má?!" ,,mám pro něj dost mléka?!" ,,Nemá hlad?! ,Není mu zima?!" Budu se o něj umět postarat?!" ,,Hlavně, aby nebylo nemocné?!" Tyhle pocity u matky nikdy NIKDY už nevymizí- a neporadí si s nimi často i před porodem psychicky zdravé ženy- máme tu různé poporodní psychózy a deprese- a ty mohou mít i ženy, které by jinak žádnou psychickou nemoc neměly. Jenomže zakladatelčina matka má přece bipolární poruchu. Pro lidi s tak závažným psychickým onemocněním je mateřství opravdu velké sousto. Sami víme, jak náročné je se o děti starat a vychovávat je- a zároveň pracovat a pečovat o domácnost. Kdy má člověk čas pečovat o sebe?! A paní, která má v sobě takovou nemoc?! I když autorka píše o tom, že se u matky bipolární porucha projevila až v době autorčina dětství (až před první hospitalizací), jen těžko tomu lze uvěřit, když měla autorčina matka ,,na hrbu" tři děti- a o žádném otci autorka nic nepíše. Taková závažná psychická nemoc se projevuje u většiny lidí už od dětství, nejpozději od dospívání či časné dospělosti. Je tak velmi nepravděpodobné, že by se projevila až v době dospívání autorky. Nejspíše však matka sama o žádné takové chorobě před hospitalizací mnoho nevěděla, její příznaky od svého dětství či dospívání ignorovala a považovala za svoje selhání. A v mateřství se tyhle pocity ještě milionkrát prohloubily, proto se prohloubily i příznaky její nemoci! Kde byl sakra ten otec (otcové)?! Proč se nestaral nebo nestarali o SVOJE děti a o ženu, která je porodila a která to očividně nedávala tak, jak by měla a jak je potřeba. Přece otec je STEJNĚ rodič, jako matka-a má stejné povinnosti- a to zvlášť, když matka má takové problémy! Kde byli rodiče autorčiny matky-autorčini prarodiče- o nichž autorka hovoří s větší láskou než o své matce (hovoří o babičce- předpokládejme, že z matčiny strany, když o otci nemluví vůbec)?! Oni si nikdy před první hospitalizací na své dceři nevšimli příznaků psychického onemocnění?! NIKDY- ani v dětství, ani v dospívání?! Ale tak..Takových příznaků si nelze nevšimnout, autorčina matka jistě nikdy nebyla klidná vyrovnaná holčička- bipolární porucha je přece vrozená věc. Lze si tak myslet, že je nejspíše prostě ignorovali, protože psychická onemocnění si přece nelze připustit, nelze o nich mluvit a nelze je mít- ani my ani naše děti! Ale co když ano. Tak se to smete pod koberec! A přesto o nich autorka hovoří s láskou jako o babičce (a nejspíš i dědečkovi). A matka se přece matka- ta zrůda, co zničila dětem dětství SVOU bipolární poruchou. Ta zrůda, co neunesla enormní zátěž tří dětí (a následně i jednoho vnuka) pod jednou střechou, ta zrůda, u níž se projevovaly příznaky jejího onemocnění- a to, i když se léčila! Psychická onemocnění jsou stejně vážná jako ta fyzická. Jenomže je na první pohled nevidíme. A nebo vidíme, ale nechceme vidět. Těžko by autorka článku mluvila o své mámě jako o matce, když ta by trpěla například rakovinou! Ačkoliv by léčba rakoviny matky také zásadně ovlivnila život a dětství autorky a jejích sourozenců. Ano, psychické choroby jsou jako rakovina duše- někoho se podaří vyléčit, někdo se musí léčit do konce života a vyléčený nebude nikdy, ale je alespoň a jiný se léčí a léčba nezabírá. Vztek autorky na její matku je podobný, jako když by jí autorka spílala například za to, že nemohli v dětství létat na dovolenou, protože matka měla kardiostimulátor (s nímž už teď létat lze, ale dříve to byl problém) nebo za to, že neměli doma psa, když by matka měla těžkou alergii. Jenomže matka měla bipolárku- a proto není maminka, ale matka. A nejspíš nulovou podporu od otce (alespoň ze článku to tak vyznívá). A tak se u ní logicky projevovaly příznaky téhle závažné choroby- které autorka nazývá krutostí a lehkovážností. Chápu autorky vztek na celé její dětství- ale ten vztek je obrácený na špatnou osobu. Nemocná osoba často neví, že je nemocná. Je na jejím okolí, aby jí pomohlo, protože ona sama si to nezvládne dobře uvědomit a řešit. Autorčina matka nespíš opravdu považovala příznaky těžké vrozené choroby za své selhání a točila se v kruhu sebeobviňování a příznaků. A tomu musely přihlížet její děti- protože nebyla v dětství či dospívání včas diagnostikována- a tak se jí nedostalo léčby, kterou tolik potřebovala. Bez níž nelze žít plnohodnotný život ani bez dětí. Natož s nimi. A že se jí v době mateřství nejspíš nedostalo náležité podpory, kterou potřebuje každá matka, natož ta nemocná. Takže vztek je na místě. Ale nikoli na maminku- tedy vlastně na matku, já zapomněla, ale na její okolí. Snad je nyní stabilizovaná a už jí to vydrží. A třeba jí autorka odpustí, když si přečte tenhle text. Protože vrozeným psychickým onemocněním nejsme vinni, ale nemocni. Nebuďme lhostejní k psychickým problémům svého okolí. Třebas okolí nebude lhostejné k těm našim. Psychické zdraví je stejně důležité, jako to fyzické. Jenom, se o tom tolik neví a nemluví. Ale mělo by.
