Článek
Já nejsem víc než ty. Jen tě obdivuji. Obdivuji tvůj šarm a noblesu. Tvůj projev tvoření světa. Jaký vidíš. Jaký chceš vidět. Jsem rád. Jsem rád, že jsem ho účasten.
S velikou radostí a pokorou přijímám to, co se tvoří. Protože je to hodné lásky.
Uvědoměním si toho hlubokého míru a sounáležitosti uvnitř nás. Tím mírem propojujeme světy. Ten mír, to tenké vlákno, co dotýká se nás a našich životů. Živoucí. Nesoucí. Tu poctu člověku. Synu Vesmírnému.
Upokojuje nás. Je naší součástí. Překypuje v nás a chce se projevit. Projevuje se.
Já nejsem víc než ty. Než kdokoli jiný. Ty nejsi víc než já. Jsme si rovni. A z této úrovně tvoříme. Světy. Co se propojují.
Stavíme mosty, to propojení. V nás. A po tom mostu jdeme k sobě. Je duhový. Září všemi barvami duhy.
Ty najdeš svou duhu, stejně tak já. Otázka nezní „zda“? Otázka zní „kdy“?
S úsměvem AnJel.
