Článek
„Tam se nikdy nepodívám, toto nebudu nikdy mít.“
To jsou chytáky naší mysli. Ta nás lapá a stahuje k tomu, že se nemáme o nic snažit. Jen být v tom nečinění a bloumání povrchním životem. A naříkáním. Sebelítostí. Určitou nešťastností.
Tím, že náš osud k nám není příznivě nakloněn. A v tomto pocitu zaživa hnít. Hnít a uhnívat kousek po kousku, do důchodu, do rakve. Proč?
Proč takovéto nastavení? Odhoďte ho, opravdu vám neslouží.
Je čas nastavit svoji mysl do hojnosti života. Vždyť život takový je. Když si to dovolíme. Když si dovolíme se na něj takto podívat.
Inspirujeme se. Navzájem. Dáváme si pozornost. Dáváme pozornost tomu, co nám bude prospívat. Díváme se tím správným směrem.
Možná nevíme, kam se vydat. Nevadí. Až přijde váš čas, vy vykročíte. A půjdete s radostí, že to je ono.
Zavede vás to tam, přesně tam, kde touží být vaše duše.
S úsměvem AnJel.
