Článek
Nebát se pohlédnout do svého nitra. To je ten první úkol, co tu máme.
Uvidíme, co tam máme. Jestli je to, to, co chceme žít. Nebo to s námi neladí. Možná je třeba něco změnit. Aby to v nás - a s námi rezonovalo.
A najednou vidíme, co jsme mnoho roků neviděli. Prohlédneme. To, co žijeme. A máme potřebu to změnit. A tak se měníme. Proměňujeme své životy. Abychom mohli svobodněji dýchat. Víme, že je to dobře.
Víme, že ta změna přinese plody. Ta práce na sobě bude odměněna. My se odměníme. Tím dobrým pocitem, tou zářivou energií. Máme se rádi. I s těmi nedostatky, se kterými si prozatím nevíme rady.
Přijímáme je. Přijímáme se. Tak, jak jsme. Sami před sebou. I s tím, že nejsme dokonalí. Nemusíme být. Dokonalí. Abychom se měli rádi.
Máme se prostě rádi. Oloupali jsme vrstvy, co nám bránily v tomto prožitku. A ten je tak opojný. Jsme opojeni tou krásou, co byla ukryta. V nás.
Dřímala a byla probuzena. Tou prací. Tím úsilím. A my ji teď zříme. Už v nás nedříme. Je probuzená. Ta jemná síla. Volně se z nás vylévá a touží být spatřena. Chce spatřit světlo.
To světlo se chce spojit se světem. A tmavé odstíny jen zvýrazňují tu zář. Linoucí. Žasnoucí.
Jsme probuzeni.
S úsměvem AnJel.
