Článek
Celý život bojuji s nízkým sebevědomím. A celý život jsem jej hledala někde venku. V uznání od ostatních. V pochvale. Hledala jsem za co bych mohla být pochválena. A tak pořád dokola.
Pak přicházely propady. A já se trýznila, že nejsem dost dobrá. Že mě nikdo neocení. A to byl můj život. Vždy pro mě pokoření, jakoby nezájem od ostatních.
Tak jsem to zkoušela dál - egem. Já jim ukážu, já všem ukážu, jak jsem dobrá. Ale takhle to také nefungovalo. Nic jsem nedokázala. V očích těch druhých. Ani ve svých.
Ale hodně jsem se naučila.
O sobě.
A začala jsem budovat a udržovat klid. Klid duše a svoji sebehodnotu jsem v něm začala nacházet. Ne tu na odiv, ale tu svoji. Sama pro sebe.
A zůstávám v němém úžasu sama nad sebou. Jaká úžasná bytost jsem. Bez masek a přetvářek, bez vykřikování svého ega. Prostě jsem.
A konečně to vidím. Nikdo mi nic nedá. Jen já sama sobě. To ocenění je ve mě. A je velmi příjemné. Ta občerstvující energie se line mnou.
Došla jsem k vlastní sebehodnotě. A jak se v ní upevňuji, zbavuji se myšlenek, že nejsem dost. Dost dobrá.
Protože já vím, že jsem. Jsem ta, co ví, kde je její místo. Stojí pevně v něm a rozdává úsměv.
S úsměvem AnJel.
