Článek
Matička boží má teď nevidomé oči. Nedívá se ven. Ten zrak směřuje dovnitř.
Tam hledá a nachází útěchu, klid a odpovědi pro svůj žal i pro radost. Tam je a přebývá. Zrak její upřen dovnitř.
Venku tma a krupobití. Venku nevíra, slunce nesvítí.
Tam uvnitř všechno porovná. Poléčí smutek svůj, co tížil její duši a vyjde krokem vítězným. Tím, co jí nejvíc sluší.
A já tu stojím, uprostřed sebe sama a uprostřed dění. Co bylo včera, už tu není. Vnímám jen teď a soustředění. Ta pozornost směřuje ke mně. A ode mne.
Co uhladit se smí, to uhladím. Co vykopat je třeba, to vykopám. S pohledem směřujícím k sobě.
Nikomu nic nedlužím a samu sebe ocením. Protože tak jedině projdu branou vítěznou.
I vezmu kříž svůj každodenně a tobě ho odevzdám.
S úsměvem AnJel.
