Článek
Nemám z tebe strach. Nemám už ani potřebu se bát. Vím, kdo jsem. Jdu. Rovnováha ve mně.
Milý tatínku, já už nemohu dál čekat. Přestala bych žít tak, jak chci. A mohu. Už nečekám. Děkuji za to, že jsi tu byl s námi. Děkuji ti za to, co jsi mě naučil. I to dobré, i to špatné. I to nevhodné. Chování tebe ke mě.
Že jsi mi nevěřil, a já ztratila důvěru k mužům. Víru v to, že mohu být milovaná taková, jaká jsem.
Už tento vzorec dál neunesu. Neponesu na svých bedrech tu tíhu. Něco někomu dokazovat už nemám sílu ani potřebu. Odpouštím tobě i celému mužskému rodu.
Začínám jinak. Bez tohoto útrpného pocitu. Odpouštím ti. I sobě.
Své vlastní démony předělávám na lásku, co pokvete z mého srdce. Vystupuji z té iluze nedostatečnosti a selhání. Strach ze selhání. Strach z toho udělat chybu.
Naladím se na své srdce a oddám se jemu. V pokoře.
Jen žít. Přítomný okamžik. Naslouchat své duši.
Jsme vedeni. Jí. Prohlubuji to spojení. Nechť se život stane neustálou modlitbou.
S úsměvem AnJel
