Článek
Jedna velká iluze, která padá. Já tam vidím strach. O sebe. Že se o sebe nedokážu postarat. Že musím mít toho partnera, co mě drží. Ale je to jinak.
Věž padá. Hroutí se k zemi. Já jsem to a ta, co tvoří svůj svět. Bez berliček.
Jsem silná bytost a vím, že dokážu najít smysl. Smyslem mého žití je žití beze strachů, co by mě chtěly paralyzovat.
Krůček za krůčkem jdu svým novým výzvám. I těm zdánlivě malinkatým. A po zdolání tohoto strachu se zastavím a pochválím.
Udělala jsem malý krůček, však pro mě to byl velký krok. Děkuji. Za vše, co mohu dělat. I za to, kým jsem.
Někdy piju kalich hořkosti. A na tom dně to už není dobré. Až se otřepávám. Už nemohu. Brr. I tak dopíjím tu hořkost, kterou musím projít.
Abych se mohla nadechnout do lehkosti. Do laskavé laskavosti k sobě.
Nadechuji. A vydechuji.
Jdu směrem, jenž mě přitahuje. Je to má cesta? Nebo na ní budu pít kalich hořkosti?
Ať tak či tak, jdu. Už nemohu stát. Na místě. Aby ze mě nebyl solný sloup. Jdu.
Vyrážím na tu cestu dalším úsekem mého života. V plné zbroji otevřeného srdce.
S úsměvem AnJel.
