Článek
My navzdory všem vnějším válkám, uvnitř zůstáváme v míru. To je naše cesta. Je skvělé zůstávat tak. V rovnováze vnitřního světa.
Je to občerstvující a žádoucí. Užíváme si ty životadárné okamžiky a nebojujeme. Není už s kým.
Přijímáme dualitu života.
Přijímáme své stíny, co nás drásaly. V skrytu.
Leckdy na nás vybafly nečekaně. A my se jich lekli. A pak je dlouhou dobu museli zpracovávat a zkoumat. Prohlížet ze všech stran a úhlů.
Abychom je mohli přijmout, nakonec. Až dozraje čas a my je plně přijmeme jako naši součást. Aby mohly tvořit svět, co neseme uvnitř.
Abychom i s nimi byli v bezpečí. Protože víme, že je máme. Ty strachy. Ty leky. Úleky a beznaděje. Úzkosti a skály. Hladké, kde nelze najít žádný úchyt.
Neb oni vyvěrají z našich prapůvodů. Chtějí být také přijaty.
A my už tak mnohorozměrní. Jsme. Zdá se nám, že nafouklí. Že nabubřelí.
My tak rozsáhlí. My dosahujeme daleko. A přitom uvnitř jsme. Tak blízko.
Náš nádech je nádech celé země. A pomalý výdech země je i naším výdechem.
S úsměvem AnJel.
