Článek
Ten program mi spouští rodiče? Ne oni, ale pocit, co cítím v sobě uvnitř. Skrytě. Sklíčenost. Smutek a žal a bezmoc. Nečinnost. Nechat vše být a nic s tím nedělat. Poddávat se sklíčeným myšlenkám. Nic nemá cenu.
To je vzorec oběti a bezmoci. Ten už tady nemá co dělat. Odevzdanost a bezmoc. Pocity, co prostupují a vystupují z našeho podvědomí.
Těžké myšlenky, které opouštíme. Do okolí vnikají složité energie, podvědomí leze ven a chce nás lapit do programů, kterými jsme žili.
My namíříme paprsek světla, který přebývá v našem srdci. A toto podvědomí trefíme. Rozsvítí se. A už nemá nad námi moc.
Vše je dobré. Víme to. Svým srdcem.
Rozpouštíme ty programy, co se nás nechtějí pustit. Žily s námi tolik roků, desítek i stovek. Tak drží se zuby nehty.
My cíleným paprskem ušlechtilého srdce rozpouštíme, co má být propuštěno. Vědomě tvoříme ty myšlenky, které chceme žít. Prochází námi jako sítem.
Těch plevelných se zbavujeme. My totiž chceme žít bez utrpení. Utrpení nám není třeba, my kráčíme bez viny. Čistě a jasně.
Své vítězství neseme v srdci.
S úsměvem, AnJel.
