Článek
Ve čtvrtek večer volali tatínkovi z nemocnice, že je to zlé. Došlo k přerušení okysličení mozku, neví se, jaký rozsah poškození bude mít, a že se uvidí ráno. Když nám to tatínek volal, nechtěli jsme uvěřit, že je to vůbec možné. Začali jsme prosit o zázrak.
Zázrak nepřišel. Ráno volali, že maminka umírá. Můžeme se s ní přijít rozloučit, ale moc nám to nedoporučují, protože maminka není v hezkém stavu. Byla jsem u syna v Praze a maminku jsem chtěla vidět. Pravda je, že mě zpráva doktora úplně rozhodila. Nevěděla jsem, co dělat. Naštěstí mám výbornou kamarádku, které jsem zavolala a ona mě v mém rozhodnutí rozloučit se s maminkou podpořila. Zavolala jsem tedy do nemocnice, že chci za maminkou přijet. Doktor mi mé rozhodnutí vymlouval, že prý se všichni na oddělení shodli, že kdyby to byla jejich maminka, nechtěli by ji v takovém stavu vidět. Po pravdě, moc mi nepomáhali, zaseli do mě strach, že mě poslední pohled na maminku bude strašit po celý zbytek života. Mé rozhodnutí, že pojedu, mi pomohlo překonat strach.
Maminka ležela na lůžku a kolem ní plno přístrojů. Byla klidná. Držela jsem jí za ruku a věděla jsem, že jsem udělala správné rozhodnutí. Kdybych nejela, litovala bych. Pro mě byla maminka krásná. Vždyť je to přeci máma. Jaká jiná by mohla být.
Napadlo mě, že i zbytek rodiny se bude chtít rozloučit. Do Prahy od nás daleko, už by to nestihli. Vzala jsem do ruky telefon. Obvolala jsem je a dala telefon mamince k uchu. Všichni blízcí, řekli, co potřebovali říct. Nevím, jestli maminka vnímala, ale pro nás to bylo důležité.
Zavzpomínali jsme, rozloučili se, plakali. Maminky čas byl u konce. Řekla jsem jí, že jestli už chce jít, může. Ujistila jsem ji, že to zvládneme. Jen, co jsem slova vyřkla, maminka odešla. Přístroj začal nepříjemně pípat. Přišla sestra a zvuk vypla. Přišla ještě dvakrát.
„Doktor má asi práci a ona mi nesmí nic říct.“ Pomyslela jsem si.
V tom mě někdo lehce ťuknul do zad. Slyším mužský hlas, jak říká „Už je konec. Umřela.“.
Leknutím jsem ukončila své rozjímání. Je konec. Teď je to poslední rozloučení. Naklonila jsem se nad maminčino tělo a políbila jí na čelo. Nechtělo se mi odejít. Jenže doktor a sestry, stáli u lůžka a čekali, až odejdu. Chápu, lůžko je drahé. Čas jsou peníze. Svým způsobem jsem je chápala, ale bylo mi to nepříjemné.
Když jsem odcházela, několikrát zopakovali, že je jim to moc líto a jestli chci prášky na uklidnění. Odmítla jsem a moc jsem jim nevěřila. Viděla jsem jen jejich rozpaky. Nikdo nás nenaučil, jak sdělovat špatné zprávy. Pak už přišly na řadu jen formality. Maminky věci zabalili do černého odpadkového pytle, který mi proti podpisu předali.
„Takhle končí náš život,“ pomyslela jsem si. „V černém odpadkovém pytli.“
Pokračování příště……
