Článek
Strážná věž (Watch Tower Bible and Tract Society) je hlavní právní subjekt, který používají svědkové Jehovovi po celém světě k řízení, správě a šíření svých nauk.
Ve společnosti jsou svědkové Jehovovi obvykle známí jako celkem milí lidé, kteří se slušně oblékají, nemluví vulgárně a jsou trochu podivínští, ale neškodní. Neslaví v podstatě žádné svátky, odmítají krevní transfúze, volný čas tráví většinou jen se svými souvěrci, ale v běžné komunikaci jsou docela fajn. A hlavně dříve mluvili o tom, že se blíží boží soud. Ten znamená, že celá lidská populace (kromě těch, kteří uctívají Boha Jehovu) bude zlikvidována. Pokud navštívíte místa uctívání SJ (sály království), pravděpodobně zažijete to, čemu se říká „love bombing“, budete zahrnuti úsměvy, podáním ruky a nesmírně milými a přátelskými projevy. Možná si budete říkat, že něco takového jste prostě nikde jinde nezažili. Možná budete nadšeni.
Proč tedy den památky obětí této náboženské společnosti? Ne každý totiž zvládne celý život strávit ve společenství s vysokou mírou kontroly a manipulace. Svědkové Jehovovi mají pyramidální organizační strukturu. Úplně nahoře je tzv. vedoucí sbor, v současné době má 9 členů (počet se během uplynulých desetiletí měnil). Tito muži považují sami sebe za pomazané bratry Ježíše Krista, které si on sám vybral jako své zástupce na zemi (a po svém nanebevzetí se s ním budou podílet na likvidaci té části lidstva, která se ke svědkům Jehovovým nepřidá – na Armagedonu). Řadoví členové berou každé jejich slovo velmi vážně, téměř jako posvátný pokyn samotného Krista. V posledních letech jednotliví členové vedoucího sboru opakovaně prohlašovali, že pokud si chtějí svědkové Jehovovi v blížícím se dni soudu (Armagedon) zachránit život, musí prokazovat absolutní poslušnost právě „vedoucímu sboru“ a to i v případě, že se pokyny budou z „lidského“ hlediska zdát nepraktické nebo nemoudré (časopis Strážná věž z 15.11.2013, odstavec 17).
Takže ve chvíli, kdy se někdo rozhodne, že už nechce být svědkem Jehovovým, má skutečně vážný problém. A je naprosto jedno, jaký má pro svůj odchod z komunity důvod. Někdo už například nechce dodržovat striktní morální měřítka. Další se rozhodne, že už nechce být součástí náboženské organizace, která celá desetiletí zakrývala sexuální zneužívání dětí ve svých řadách. Ten, kdo byl sám obětí zneužívání nebo fyzického či psychického násilí, necítí se již v této organizaci bezpečně. A pak jsou tu statisíce dalších, kteří jednoduše prohlédli podvod. Pochopili, že tak jak svědkové Jehovovi hrozí koncem světa už více než sto let, tak to jednoduše budou dělat i nadále. Stále budou využívat strach, pocit viny a pocit nedostatečnosti k ovládání svých členů. Jedinec se tedy rozhodne, že odejde… V tu chvíli ovšem čelí další ovládací a manipulační taktice – tzv. shunningu, ostrakizmu, „vyhýbání se“. V praxi to znamená, že se z podia v sále království oznámí, že „jméno a příjmení“ už není svědek Jehovův. Od této chvíle mají všichni svědkové Jehovovi povinnost vyhýbat se mu/jí. Pokud se potkají, nesmí jej/ji pozdravit, pozvat na návštěvu (ačkoli mohli být dříve nejlepšími přáteli), dotyčný/dotyčná nikomu nemůže vysvětlit, proč odešel nebo odešla, prostě by už neměli mít žádný společný kontakt.
Ačkoli právníci svědků Jehovových a oddělení informací pro veřejnost tvrdí, že se praxe „vyhýbání se“ nevztahuje na rodinné příslušníky a že normální rodinné vztahy nadále zůstávají, realita je velmi odlišná. K internímu vyučování svědků Jehovových využívá vedení této náboženské společnosti především časopis Strážná věž a v poslední době čím dál častěji i videa nebo vlastní televizní vysílání, a rovněž sjezdy. Právě zde promlouvají k řadovým svědkům Jehovovým členové vedoucího sboru a jejich pomocníci a opakovaně a velmi důrazně vyzývají všechny řadové svědky Jehovovy, aby se nestýkali s členy své rodiny, kteří náboženskou organizaci opustili. V edukačních videích se v rámci hraných scének učí, že jim nemají ani zvednout hovor nebo odpovědět na SMS zprávu. Údajně tím totiž dokazují svou věrnost Bohu. A věrnost Bohu a organizaci SJ musí být pro svědka Jehovova důležitější než rodinné vztahy.
Jaké důsledky může mít pro vyloučenou osobu, pro odpadlíka to, že se s ním přestanou stýkat členové rodiny a přátelé? Psycholožka Dr. Savin Bapir-Tardy popisuje praxi „vyhýbání se“ jako psychologický trest smrti. „Oběti praxe „vyhýbání se“ například vykazují vysokou prevalenci PTSD (posttraumatické stresové poruchy). Psychologické důsledky jsou dlouhodobé, vnitřní zranění jsou velmi hluboká. Terapeutická práce s lidmi, kterým se lidé vyhýbají, je velmi náročná. Jedinci, kterým se lidé vyhýbali, žijí s jakousi psychickou agónií, často po zbytek svého života. Z dlouhodobého hlediska se „vyhýbání“ stává dlouhodobým psychickým mučením.“ (Praxe vyhýbání se a její důsledky – SEDAA – Naše hlasy). Sami svědkové Jehovovi tuto formu trestu nazývají „láskyplným opatřením“ (časopis Strážná věž z 15.4.2015, strana 29-31), které má neposlušnou nebo vzdorovitou ovečku přimět k pokání a návratu do stáda.
Ano, i toto je jedna z tváří svědků Jehovových. Není možná tolik známá, o to je však tragičtější. Psychologické důsledky odchodu z komunity totiž člověk vůbec nemusí zvládnout. Naštěstí dnes už existují terapeuti, kteří dokážou vnímavě a citlivě naslouchat. Díky internetu existují také podpůrné skupiny lidí, kteří prožili nebo prožívají totéž. Mohou zde tedy vzájemně ventilovat své emoce a získat podporu – prostě aby dokázali přežít pár dalších hodin nebo dnů. Dnes je tedy snazší získat pomoc. Pokud aktuálně čelíte shunningu (vyhýbání se), neváhejte si říct o pomoc odborníkům (psycholog, psychiatr, psychoterapeut, kouč…) a vyhledejte některou z podpůrných skupin. Rozhodně v tom nebuďte sami.
Opustit náboženskou společnost s vysokou mírou kontroly s sebou nese těžké ztráty. Co k nim patří? Přečtěte si osobní vyjádření některých bývalých svědků Jehovových:
„Náboženská společnost svědkové Jehovovi mi ukradla normální dětství plné kamarádů, výletů, sportu a hudby. Ukradla mi vzdělání, veškerý volný čas a 40let života. Aby mi, když jsem se nakonec vysvobodil z jejích spárů, doživotně ukradla dosavadní ‚přátele‘, milované rodiče a to nejdražší, mé děti.“ (V.L.).
„Náboženská společnost svědkové Jehovovi mi ukradla dětství, kamarády, Vánoce, jakékoliv svátky, jakoukoliv zábavu, koníčky. Marný boj s pedofily. Tato organizace mě naučila lhát, bát se. Ukradla mi i volbu svobodně si najít partnera. Musela jsem se vdát, za vybraného muže, kterého mi sboroví starší (duchovní vedení v jednotlivých sborech svědků Jehovových) a mí rodiče schválili. Na mém srdci nikomu nezáleželo. Vše se podřizovalo jen a jen náboženské společnosti SJ.“ (A. M.).
„Byl jsem prominentním synem krajského dozorce a podle toho také vypadala celá výchova. Náboženská společnost SJ mi ukradla ‚dětské‘ dětství, násilně mi darovala sektářskou sterilitu, díky které jsem v této sektě uzavřel první manželství a založil rodinu, o kterou jsem přišel (včetně své dcery). Největší dočasnou ztrátou, byla ztráta mého milovaného brášky, který odešel v podstatě ihned jak to šlo, ale já měl zakázáno s ním komunikovat. Mě sociálně vyloučili tím, že jsem přišel o velké množství kamarádů, přišel jsem také o práci, protože téměř ze 100% všichni mí zákazníci byli z jejich řad. O rodiče jsem také dočasně přišel, protože ‚prohlédli‘ až o dalších deset let později.“ (D. R.).
„Organizace svědkové Jehovovi mě a mé blízké připravila nejen o normální dětství a život, ale hlavně o duševní zdraví. I když v organizaci nejsem už deset let, žiju do dnes ve strachu. Stále se u někoho musím ujišťovat, jestli jsou moje myšlenky a pocity normální. Jestli jsem já normální.“ (V. Z.).
„52 let života. 52 let omezovaní. 40 let, které mi vyčítají děti, když jsem jejich pocity zlehčovala a potlačovala i své pocity z dětství, které mi rodiče zničili a ničí mi život i nadále. Láska byla jen za zásluhy. Bible jen nástroj strašení a ponižování. Ale ten způsob závislosti je vypracovaný velmi sofistikovaně. Člověk ho těžko prokoukne. SLÁVA, prokoukla jsem. Ano, jsem slušný člověk, ale to bych asi byla i tak. Zůstalo pár těch, co mě zdraví a mluví se mnou. Ale jinak je to smutné. Připravovala jsem se mnoho let na to, co přijde, i tak to není jednoduché. Mám ale manžela, který se mnou byl a nebránil mi. Nyní je mi oporou.“ (E. O.).
„Náboženská organizace svědkové Jehovovi mi vzala radost ze života, svobodu myšlení i rozhodování, a především šťastné zážitky s mými blízkými.“ (R.M.).
„Organizace SJ mi vzala rodinu, vzala mi veškeré přátele, které jsem měl. Miloval jsem hudbu, ale mohl jsem poslouchat jen to, co mi povolil otec, který byl starším sboru. Třeba jsem 2 hodiny stál před otcem, který si hrál na kytaru, dokud jsem si nevyslechl to, že tam venku je špatná společnost. Za každý prohřešek jsem byl bit nebo vyhazován ven, než se rodičům zželelo, že jsem venku už moc dlouho. Dodnes netuším, co otec říkal ostatním o mně, ale bavilo se se mnou jenom pár lidí a stejně jsem mněl pocit, že mezi ně nepatřím. Když jsem odešel, žil jsem 20 let na ulici a byl jsem i zavřený. Řeknete si zavřený – za to si můžeš sám. Spoustu věcí se stalo a událo, protože jsem se cítil sám, opuštěný a nepotřebný. Některé problémy mám až do dnes, některé ani nevím, jak vyřešit. Jenom vím že v tom období jsem chtěl a přál jsem si umřít, protože by po mně neštěkl ani pes. Otec byl starší sboru a v sále království byl úplně jiný člověk než doma. Měl jsem vůči svému otci silné pocity hněvu. Vím, že toto smyšlení není morální, ale bohužel mám ty pocit někdy dodnes.“ (D. K.)
„Vzali mi normální dětství, protože mé dětství bylo neustále naplněno strachem: ze satana, z hříchu, z božího trestu, z komunistického režimu, z fyzických trestů za neposlušnost. Vzali mi vzdělání. Studovat vysokou školu by totiž bylo projevem ‚duchovní slabosti‘ a navíc byl Armagedon (Boží soud) za rohem, takže to ani nemělo smysl (jenže ten Armagedon je za rohem už víc než 100 let). Vzali mi schopnost rozvíjet samostatné kritické uvažování a vnímavost proto, kdo je dobrý a kdo špatný. Uvnitř totiž panuje ‚černo-bílé‘ vidění světa. Kdo se stane svědkem, toho přitáhl sám Bůh, a tudíž musí být dobrý a ‚tam venku‘ jsou zase všichni v moci satana. To, že se mezi těmi ‚dobrými‘ skrývají třeba sexuální predátoři, kteří zneužívají děti, o tom mě jako dítě nikdo nepoučil. Teď mi vzali rodinu a přátele, kteří se při setkání tváří v tvář otočí na druhou stranu a nesmí mi ani popřát Dobrý den. Co mi ale tato organizace navzdory všem ztrátám nevzala, je moje duše. Tu mi ukrást nemohli A proto jsem nyní svobodný člověk, zodpovědný za svoje rozhodování a nesoucí si všechny důsledky. Svoboda je něco velmi cenného.“ (M. B).
Na památku všech těchto ztrát, na památku všech, kteří se dodnes potýkají s psychickými důsledky odchodu od svědků Jehovových, na památku těch, kteří to nezvládli a vzali si život i na památku všech, kteří zůstali členy a až do konce svého života věřili, že ještě zažijí ten „nový svět“, na památku všech obětí, které společnost Strážná věž po sobě zanechala od svého vzniku (r. 1881) – na jejich památku je tu 26. července „Mezinárodní den památky obětí společnosti Strážná věž“.
