Článek
Jsou situace, kdy se bez řemeslníka neobejdete. Potřebujete novou elektrickou zásuvku nebo třeba udělat přípojku na pračku. On by to pravděpodobně udělal i pán domu, ale když ten chlap v domácnosti není, musí se postarat ženská. Při těchto celkem častých poptávkách se i samotná žena celkem dobře s všeumělem domluví. Při poptávce typu rekonstrukce koupelny nebo třeba výměny krovu ovšem nastává následující komunikační válcování:
„Kde máte pána, paninko?“
„Jakože jste si to vymyslela sama?“
„A tohle vám poradil kdo, sousedka?“
„A to jste fakt někde viděla nebo si jen myslíte, že se to tak dělá?“
Z řemeslníka se stává predátor, který si potřebuje načechrat peříčka a patřičně dát najevo, jak jste úplně mimo mísu, protože vaše vize je zhovadilost, kterou by muž nevymyslel, a on, tedy řemeslník, na ni přistupovat nebude. A hlavně si myslí, že nemusí, protože žena ví úplný kulový, jak se co dělá.
„Slyšels to, Karle? Paninka to chce do vinglu, cha cha. Dyť je to celý křivý!“
„A podívej, Karle, paninka si ty obklady nakreslila, no to jsem teda ještě nezažil, aby mně někdo říkal, jak to mám obkládat.“
„Cože chcete? Flexi lepidlo? Víte vy vůbec, na co to je?“
A protože už sakra potřebujete slušně bydlet, tak se snažíte ustát jak to jen jde svou pozici objednavatele a investora. Já občas zvýšeným hlasem, když mi třeba obkladač spároval obklady v barvě medu tmavě šedou spárovačkou se slovy, že se mu ten kontrast líbí a že ho vůbec nenapadlo s takovou prkotinu za mnou do kuchyně vůbec chodit. Všímáte si? Do kuchyně.
Není to příjemné. Mám si jít stoupnout s transparentem pod ocas a demonstrovat za právo být jako žena v komunikaci s poskytovatelem služby vnímána na stejné úrovni jako muž? Myslíte, že je to jen shoda náhod? Nějaké identické řetězení? Že to nebude až tak horké? Ale ano, naše společnost je stále ještě v zajetí genderových stereotypů. Ostatně nejen řemeslník má nastaven dvojí komunikační metr. V bance se mě například pár let zpátky makléř zeptal, kdo by mi ručil. Že sestra? Aha… a bratra náhodou nemáte?
No, zkrátím to. Po těchto nepříjemných zkušenostech jsem se rozhodla půjčit si manžela své kamarádky. Čekala mě schůzka s úředníkem na stavebním odboru, kam jsem se vydala zjistit, jak se mohu bránit proti demolici sousedního domu spojeného s mým. Vybavena mužskou podporou a poznámkami ze stavebního zákona jsem ovšem narazila. Pochopitelně. Tentokrát se úředník odmítal s mým doprovodem bavit, vlastně ani nemusel, protože nebyl osobou dotčenou, tedy můj známý nebyl osobou dotčenou. Dobře, mohla jsem to předvídat. Moje chyba, strategii musím věnovat víc času.
Vidíte? Už mluvím o strategii. Pochopila jsem svou roli. Jako žena jsem společenským produktem, čímsi, co má jasnou charakteristiku a chová se podle daného vzorce. Jen tak můžu být akceptována. Jsem žena? Cítím se jako žena? Ano. Tak tedy musím nastudovat pravidla femininní existence. Co člověk všechno neudělá, aby dospěl k nějakému cíli? Aby získal kýženou službu? Musí se zanalyzovat, definovat, ukotvit v zaběhnutých pořádcích.
A tak dostatečně poučena a vybavena strategií jsem nejprve mailem poptala nová okna. Zajímavá nabídka na sebe nenechala dlouho čekat. Vedoucí pobočky, žena, se mnou sepsala smlouvu. Zatím dobrý. Technik na zaměření přišel nečekaně. Můj mužský štít, kamarádčin manžel, se nestačil dostavit včas. Ale dobrý, technik si zřejmě nevšiml, že jsem žena nebo zafungovalo jeho rodinné prostředí. Mezi řečí zmínil, že má tři dcery a ty ho dostatečně hýčkají. Tak fajn. V den D okna přivezli. Byli tři. Silní mužští plní testosteronu. Můj známý je ve dveřích vítal se slovy, že se už na nová okna těšíme. Byl však k mému překvapení zcela přehlížen.
"Paní Davidová není doma? Potřebujeme paní, má tady jeden požadavek, tak to s ní potřebujeme probrat… “ Můj známý jim udělal kafe a já jsem si poprvé a snad ne naposled užila roli spolutvůrce se všemi těmi diskuzemi o vlastnostech izolačních materiálů a o hustotě malty. Prostě nádhera. Ono to s tou obranou ženství asi opravdu není až tak horký…
