Článek
Jo, podmínky odbavení zboží na pokladnách se změnily. Lituji lidi nepraktické, nemocné nebo již méně pohyblivé seniory. Chodím totiž nakupovat do řetězce, kde má pokladní na načtení čárového kódu 2 sekundy. Tak mi to řekla a tak ona i její kolegyně a kolegové činí. Jsem staromilec, takže nevyužívám samoobslužné pokladny a raději podstupuji sprint u běžícího pásu. Já už se na ten závod s časem těším!
Už od mala mám nějakou úchylku, která se projevuje v závodění s okolnostmi. Třeba jdu po chodníku a za sebou slyším po ulici jedoucí auto. Neotáčím se, ale můj mozek okolnost vyhodnotí jako hodnou k závodění. Očima vyhledám bod přede mnou, např. dopravní značku, a všechny svaly se zapojí do jasného cíle - být u značky dřív než vozidlo za mnou. Blbost, že? No, nic s tím neudělám. Jsem vlastně celý život v běhu. Takže u pokladen onoho řetězce nezažívám vlastně nic nekomfortního. Jsem připravena nejen respektovat, ale přímo podílet se na časovém výkonu zaměstnankyně obchodu. Dokonce jsem si vypracovala strategii, prováděcí mechanismus, abych i svým výkonem byla co platná.
Za a) nikdy nevykládám zboží na prázdnou pokladnu. Vždy jen tam, kde je přede mnou pás už zaplněn zbožím jiného zákazníka, abych se mohla připravit.
Za b) Nejprve vyložím z vozíku věci, které nevyžadují laskavé zacházení - brambory, mrkev nebo toaletní papír. Na konci mi jede Romadur a kelímková hořčice. Obojí má pod sebou napůl srolovaný igelitový pytlík, aby pokladní po načtení kódu nemusela trhat pytlík z role nad pokladnou a zdržovat se tak.
Za c) Z batohu si vyndám bankovky a kartu obchodního řetězce a vsunu je do kapsy kabátu, kde je jindy takhle volně nikdy nenosím.
Zad) Jsem připravena, adrenalinově nabuzena a pokladní radostně zdravím. Až na poslední položky nákupu vše házím do vozíku bez ladu a skladu. Mozek mi jede na plné obrátky. Stíháme? Zvukové znamení po každém načtení jede v intervalech možná sekundových. My nejen stíháme, my tvoříme rekord! Jo, asi jsem blázen. Kartou rychle platím. V očích pokladní vidím někdy vděk, někdy i radost. Sama se po vydařeném výkonu cítím povzneseně.
A když navíc narazíte na pokladní stejné krevní skupiny, to je teprve radost! Stalo se mi to nedávno. Pán přede mnou platil tak pomalu, že si mohla pokladní rozbalit svačinu. Nejprve nemohl najít peněženku. Pak zjistil, že nemá hotovost, že tedy musí platit kartou. Po přiložení neuměl zadat PIN. A když ho konečně zadal, tak špatný. Nakonec se podařilo a já trochu v napětí už už strkala před pokladní kartu řetězce. Ona, když viděla, jak velký můj nákup je, mě zastavila rukou, napila se a pak ukazovákem máchla do vzduchu jako dirigent. „Startujem?“ zeptala jsem se. „Jo, startujem.“
Ta souhra byla nevídaná! Nákup na celý týden projel rychlostí blesku! Paní pokladní jela jak stroj a ještě ji to bavilo. Pytlíky mi nad hořčicí a sýrem stačila zavázat. Platila jsem dvěma úplně novými tisícikorunami a ona při pohledu na bankovky ještě projevila smysl pro humor: „Vy jste nejen rychlá, ale i šikovná. Umíte si vytisknout moc hezký peníze.“
„Jo, makala jsem celou noc.“
Pokladní se napila, usmála se a řekla mimo naučenou frázi: „Tak se zase u mě někdy zastavte.“
No, tolik asi za mě k pokladnám obchodních řetězců.
