Stát jim slíbil tři sta tisíc. Nakonec se s nekonsensuálně sterilizovanými ženami soudí

Jakkoliv neuvěřitelně to dnes zní, ve druhé polovině minulého století si československá vláda stanovila jako programový cíl „snižování vysoké a nežádoucí natality romských žen“. A nemocnice začaly potenciální romské rodičky sterilizovat. Tehdy platný zákon o péči a zdraví lidu pro tento úkon vyžadoval skutečný a poučený konsensus ze strany pacientek. V praxi ale často zdravotnická zařízení prováděla zákroky svévolně. V roce 2005 Veřejný ochránce práv poprvé upozornil na rozsah těchto praktik. Vláda o čtyři roky později uznala tehdejší pochybení státu a ženám se omluvila. Po více než další dekádě byl přijat zákon č. 297/2021 Sb., který přiznává za protiprávní sterilizaci jednorázové odškodnění. Každé oběti má být vyplacena částka 300 000 Kč. Zákon stanoví, že sterilizaci lze chápat jako protiprávní, pokud byly s jejím provedením spojené některé konkrétní okolnosti svědčící o svévoli lékařů. Zákon stanovil jasná pravidla pro vyplácení odškodného. Přesto jeho realizace ukazuje na přetrvávající neochotu či nedostatek zájmu státu se k problému postavit čelem.

Důvodová zpráva k zákonu

Důvodová zpráva k zákonu o odškodnění zdůrazňuje, že lékařské zákroky lze obecně provádět bez souhlasu pacienta pouze tehdy, pokud je třeba chránit jiné významné zájmy (typicky život nebo zdraví). Sterilizace však nikdy nepatřila mezi zákroky tohoto typu. (Přílišná) plodnost ženy nemůže například vyústit v nebezpečnou nákazu. Nepřichází tak v úvahu situace, kdy by bylo třeba ženu sterilizovat ihned a bez její žádosti nebo dokonce svolení.

Stát proto dle důvodové zprávy nese odpovědnost za to, že nepřijal dostatečné právní záruky zajišťování souhlasů operovaných žen. V některých případech dokonce sociální pracovníci oběti přímo motivovali k podstoupení sterilizace jako eugenického opatření. Zpráva přímo uvádí, že rovněž za takové jednání je odpovědný stát. Právě on tak musí zajistit efektivní nápravu.

Současná praxe a problémy s odškodňováním

V důvodové zprávě je zmíněn zájem na rychlém vyřízení žádostí. Zákon stanoví šedesátidenní lhůtu. Ze zpráv od ombudsmana i z vlastní praxe vím, že i nadále dochází k enormním průtahům v řízeních. Ministerstvo v minulosti vlastní nečinnost samo výslovně potvrdilo. Vysvětlilo nastalou situaci přetížeností v důsledku neočekávaného množství žadatelů. To, že stát nezajistil dostatek personálu k vyřizování této agendy, je politováníhodné. Palčivější je ale z mého hlediska jiný aspekt stávající činnost ministerstva.

Ministerstvo ve více případech podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stížnostmi brojilo ministerstvo proti rozsudkům Městského soudu v Praze, kterými prvostupňový soud rušil rozhodnutí ministra i ministerstva ve věci uplatnění nároku na odškodnění. Zjednodušeně řečeno - žena uměle zbavená možností mít (další) vlastní potomky se po letech dočká omluvy a příslibu alespoň finanční satisfakce. Následně čelí zamítnutí žádosti o slíbenou částku ze strany ministerstva a dále zamítnutí opravného prostředku ministrem. Když jí přeci jen vyvstane naděje v podobě příznivého rozsudku soudu o její žalobě, obratem schytává další ránu. Ministerstvo prvostupňový rozsudek aktivně napadá.

Pochybný postup MZČR má jeden pozitivní aspekt. Nejvyšší správní soud měl díky kasačním stížnostem ministerstva možnost vydat dva zlomové rozsudky. V rozsudku ze dne 4. 7. 2024, č. j. 9 As 61/2023-61 NSS konstatoval, že účelem zákona bylo, aby stát, který je odpovědný za protiprávní sterilizaci, zajistil skutečně efektivní (nikoliv pouze formální) možnost postižených osob dosáhnout nápravy vzniklého stavu minimálně v podobě obdržení stanovené náhrady. O dva měsíce později v rozsudku ze dne 19. 9. 2024 s č. j. 7 As 12/2024-45 dodal, že výklad a aplikace zákona o odškodnění mají být maximálně vstřícné vůči žadatelkám.

Postup státu, který nejprve uznává svou odpovědnost a omlouvá se plošně všem obětem, avšak následně komplikuje jejich cestu k odškodnění (od určitého okamžiku dokonce výtkám Nejvyššího správního soudu navzdory), považuji osobně za neospravedlnitelný. Ministerstvo zdravotnictví tím ukazuje, že jeho prioritou není pomoc obětem, ale spíše ochrana vlastních finančních či politických zájmů.

Český helsinský výbor se kdysi podílel na zákonodárném procesu týkající se zákona o odškodnění v jeho prvopočátcích. Letos se stejně jako řada dalších organizací zapojil do projektu na poskytování právní pomoci protiprávně sterilizovaným osobám. Ve výboru se nejčastěji setkáváme s případy žen, které sterilizaci postoupily nevědomě bezprostředně po porodu sekcí (císařským řezem). V dalším životě trpí ženy často pocity méněcennosti a také problémy ve vztazích s životními partnery.

V listopadu 2024 jsme poskytovali dílčí spolupráci v případu paní M. Z jejího příběhu mrazí. Tato žena na konci sedmdesátých let porodila své poslední dítě. Po porodu „císařem“ i ona prodělala bez svého vědomí sterilizaci. Asi tři dny po obou zákrocích, kdy se paní M. stále zotavovala v porodnici, jí lékaři bez dalšího sdělili tu nejhorší zprávu. U jejího nově narozeného potomka se měly objevit zdravotní komplikace, kterým dítě údajně podlehlo při převozu do pražské nemocnice. Víc se paní M. nedozvěděla. V průběhu příprav žádosti o odškodnění za sterilizaci vyšlo najevo, že matriční úřad nikdy nevydal ani rodný, ani úmrtní list dítěti paní M., které se přitom bezpochyby narodilo a nejméně několik dní bylo naživu. Místo odškodnění se tak paní M. prozatím dostalo od úřadů nové znepokojivé informace. Většina zdravotnické dokumentace k případu přitom už prošla skartací.

Naposledy dne 14. 11. 2024 Nejvyšší správní soud zamítl další kasační stížnost ministerstva. Ministerstvo v ní zpochybňovalo povinnost zajištění toliko písemného souhlas pacientky podle tehdejších předpisů. Rozsudek byl vydán několik měsíců po dvou klíčových rozhodnutích NSS, kde soud ministerstvu připomněl důraz na nápravu křivd. Považuji za velmi nemorální, že ministerstvo svou (zjevně neopodstatněnou) kasační stížnost nestáhlo ještě před tím, než jí NSS zamítl. Tímto postupem projevilo přinejlepším laxnost a navzdory apelům laické i odborné veřejnosti zbytečně prodloužilo cestu další oběti ke spravedlnosti.

Autorem tohoto textu je právnička a členka Českého helsinského výboru.

Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Seznam zdrojů