Článek
Lidé odjakživa žijí v příbězích. Nejen v těch, které si vypráví u ohně nebo zapisují do knih, ale i v těch, které nosí uvnitř sebe. Naše vědomí je jako pole, do kterého se zasévají zkušenosti, mýty, myšlenky i sny. To, čemu říkáme „realita“, není jen hmota a fakta – je to i síť významů, která se prolíná jako fraktál.
Příběh jako kompas
Jednotlivec se v životě orientuje skrze narativ. Když člověk prožije trauma, tento narativ se naruší – příběh ztratí koherenci. Proto je psaní deníku, terapie nebo umění léčivé, jde o pokus příběh znovu složit, dát mu smysl. Naopak štěstí často přichází tehdy, když se náš osobní příběh dostane do souladu s širším obrazem, který si sami pro sebe vyprávíme.
Společenská rovina
Totéž platí i v dějinách. Společnosti stojí na sdílených příbězích, kterým lidé věří. Žádná egyptská pyramida by nestála, kdyby tisíce lidí nespojoval příběh o božském faraonovi, jehož vůle je spojena s bohy. Tyto kolektivní narativy bývají silnější než armády. Římské legie nebyly jen vojenskou silou, ale i nositelem obrazu „Říma jako věčného města“. Křesťanství se rozšířilo ne proto, že mělo více zbraní, ale protože nabídlo nový a lákavý příběh o naději a spáse. Při francouzské revoluci lidé přestali věřit, že monarchie je nedotknutelný řád a krále neochránila ani početná armáda – příběh „liberté, égalité, fraternité“ byl silnější než muškety a děla. 20. Století bylo protkané politicko-sociálními narativy, miliony lidí pro ně byly ochotny pracovat, bojovat i umírat a miliony lidí tyto pokusy usmrtily. V digitálním věku se role příběhů nezmenšila – naopak. Internet, sociální sítě a velké jazykové modely umožnily šíření narativů rychleji než kdy dříve. Příběhy se stávají díky rychlosti šíření a jejich vzniku rozdrolené a přesto formují veřejné mínění, ovlivňují rozhodování a burcují ke změnám, ale bohužel i k nenávisti.
Síla změny příběhu
Když se změní příběh, kterému společnost věří, mění se i instituce, zákony, vztahy – a nakonec i samotná zkušenost reality. Totalitní režimy proto tak úzkostlivě hlídají „narativní prostředky“: ovládají média, ideologii, vzdělávání. Snaží se vnutit příběh, podle něhož svět funguje. Ale nikdy to nemohou mít zcela pod kontrolou, protože vědomí se samo koriguje – jako voda, která si vždy najde cestu.
Hra vědomí
Na nejhlubší rovině jsou všechny naše osobní i kolektivní příběhy jen vlnky v oceánu vědomí. Līlā, jak říkají Indové – hra bytí se sebou samým. Lidé, vlády, mýty, traumata – to vše jsou jen dočasné tvary, které se rodí a mizí, zatímco podstata zůstává.
Co z toho plyne pro nás?
Na osobní rovině: když se cítíme ztraceni, není to proto, že by realita neměla smysl – ale proto, že jsme dočasně ztratili příběh, který nás nese. Obnova začíná tím, že jej začneme psát znovu, třeba i krátkými holými větami v deníku.
Na společenské rovině: pokud chceme změnit svět, musíme změnit příběh, kterému lidé věří. Žádná moc není věčná, pokud se vyprávění, které ji drží, rozpadne. Žádná změna není nemožná, pokud se objeví nový příběh, který nabídne smysl, naději a propojení.
Jazyk je tedy tím, čím spolutvoříme realitu. Každé slovo, každý obraz, každý mýtus je nástroj. A to, jak je používáme, rozhoduje o tom, kam naše osobní i kolektivní cesta povede.
