Článek
Předtím než přednesu jakékoli argumenty, vám musím sdělit jednu podstatnou informaci. Jakožto liberál klasické tradice, tedy zastánce volného trhu a státu s omezenou agendou, nejsem fanoušek konceptu média veřejné služby, neboť se domnívám, že média sama o sobě nesplňují definici veřejného statku. Tudíž tento text je čistě výplodem mých názorů.
Začnu častým argumentem zastánců veřejných médií, a to že některé věci se nevyplatí dělat komerčním médiím a musí tedy být hrazeny z veřejných rozpočtů. Ano, je jistě pravdivé, že spousta velkých mediálních firem nemusí mít zájem o okrajová témata, nicméně jedinec na tom možná zájem má. Tento argument bych dokázal pochopit v minulosti, nicméně v současné době internetu trošku pokulhává. Na YouTube často najdete i kvalitní kanály – jakožto krajan musím uvést Naše Ostrava, která mnohým dokáže změnit jejich názor na to, že Moravskoslezský kraj nemá co nabídnout a že jde o odporné hornické město. Dále kanál Na Potítku, jenž záživnou formou seznamuje diváky s literární tvorbou velice zábavně a srozumitelně, čímž rozšiřuje lidem obzory. Dalšími příklady jsou Marek Valášek a Isibalo nebo Olga Ryparová, kteří často vzdělávají mnohé žáky základních, středních i vysokých škol a zprostředkovávají témata matematiky, fyziky a další formou, jež je zábavná a zároveň poučná. A všechny tyto kanály se financují dobrovolně diváky. Dokonce i divadla dnes mají možnost stát se součástí streamovací služby Dramox, nezávislí umělci mohou zdarma či za malý poplatek svou tvorbu propagovat na stránkách jako Pinterest, Flickr, Bandcamp, Soundcloud.
Dalším argumentem je, že veřejná média jsou nezávislá, protože nejsou ovlivněna soukromým zájmem, často zájmy oligarchů. Domnívám se, že lidé zastávající tento názor správně vidí problém, nicméně si myslím, že nevidí přesnou příčinu tohoto problému. Zaprvé, oligarchové jsou často úspěšní právě díky masivnímu přílivu dotací, který jim umožnil dosáhnout dominantnější pozice na trhu, a díky lobbingu, jenž zajišťuje regulace v jejich prospěch, čímž fakticky likviduje menší konkurenci. Kdyby tyto faktory neexistovaly, existovalo by více menších médií a lidé by měli větší výběr v rámci mediálního trhu. Mohli bychom se tedy pokusit o analýzu, zda se stát nepodílí na erozi plurality názorů.
Posledním argumentem je tvrzení, že zpravodajství veřejnoprávních médií je velice kvalitní, a tedy jejich existence má smysl. S kvalitou souhlasím, nicméně tento argument mi připadá nešťastný. Kdyby byla z veřejných zdrojů financována ta nejlepší limonáda všech dob, ani to by neospravedlňovalo její financování z veřejných peněz. Stejně tak je to se zpravodajstvím. Někdo může namítnout, že chce z veřejných peněz financovat soudy, policii a armádu, tak proč ne média? Odpověď je, že vyjmenované instituce jsou základními kameny státu – bez nich stát neexistuje a existovat nemůže, nelze zajistit bezpečnost, a společnost by se rozpadla v chaos. Všechny ostatní výdaje jsou proto méně důležité. Bez veřejně placených médií by nevznikl takový problém, jako by vznikl bez nezávislé justice a obecně zákonů platných pro všechny.
Nicméně jsem ochoten přistoupit na kompromis, a ačkoliv si sám existenci veřejných médií nedokážu obhájit, mnoho lidí si existenci zpravodajství jako veřejné služby obhájit dokáže, což je názor legitimní a poměrně rozšířený.
Jaký by měl být podle mě kompromis? Zaměřit se pouze na nezaujaté a nezávislé zpravodajství a publicistiku, neboť zde lze obhájit argument, že zpravodajství v době nebezpečí musí být přístupné všem a že je nutné tuto službu průběžně financovat. Tento kompromis již dokážu uznat. Možná někdo řekne, že bez pořadů jako StarDance by ČT neměla tolik diváků, ale u veřejných služeb není výdělečnost klíčovou vlastností. Z veřejných médií by se tak stala služba, kterou by člověk zapnul kvůli zprávám, pak ji vypnul a vybral si za své peníze zábavu dle svého vkusu.
Co se týče financování, zde upřímně nedokážu odpovědět. V Kanadě financování zpravodajství ze státního rozpočtu funguje a nenarušuje nezávislost veřejných médií, zatímco na Slovensku je situace poměrně odlišná. Poplatek by v tomto případě byl velice nízký. To pro mě již není tak důležité.
Nicméně mnou navrhované řešení pro mě představuje rozumný kompromis mezi námi, zastánci laissez-faire, a více holisticky zaměřenými jedinci. Doufám, že bychom alespoň tento kompromis dokázali přeměnit v realitu a přispět tak ke svobodnější společnosti, založené více na dobrovolnosti a spontánním řádu svéprávných jedinců.
