Článek
Kus plastu - obyčejný dudlík vyvolává mezi rodiči malých dětí velké kontroverze. Je to třaskavé téma s kterým není radno začínat. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa, že.
Na dudlíky jsem jako bezdětná asi neměla vyhraněný názor. I když děti předškolního věku s dudlíkem v puse mi připadaly poněkud podivné, či spíš jejich rodiče.
Po narození prvního potomka jsem téma dudlíku začala usilovně řešit. Dítěti jsem dudlík dávala, ale nebyla jsem si jistá, zda to není špatně. Ptala jsem se strýčka Googla, z kterého nakonec vylezlo, že dudlík pro malá miminka až tak špatně není. Je to lepší, než aby si dítko začalo žužlat palec. Ten si tím jednak může pokřivit spolu s čelistí a také mu ho jen tak nevezmete.
Samozřejmě že je nejlepší být s malým miminkem 24 hodin denně, nechat ho dělat, co chce a dudlík mu do pusy necpat, je to přeci jen náhražka. Já bych to však takto psychicky nezvládla. Potřebovala jsem mít během dne alespoň chvilky, kdy jsem sama. Třeba si v klidu dojít na záchod. Jsem snad kvůli tomu špatná máma? Pro někoho asi jo.
Po porodu se život obrátí vzhůru nohama a nějaký osobní prostor a čas se stává minulostí. Téměř veškerý čas je nutné věnovat novému tvorovi. Pokud urvete chvíli volna, rádi ho strávíte spánkem nebo jen tupým zíráním do zdi. Obdivuji mámy, které v péči o miminko spatřují svůj úděl a nedělá jim problém strávit s vytouženým miminkem 24 hodin/7 dní v týdnu/rok i déle, mít ho neustále u sebe a v podstatě ho nepustit z ruky. Takové ženy/matky jistě trapnou věc jako dudlík opravdu nepotřebují, protože klidně kojí dítě neustále. Možná je to přirozené, stejně jako u jiných lidoopů, ale já to tak neměla. Byla jsem ráda, když jsem mohla svěřit milované řvoucí dítko s bolavým pupíkem otci a jít zhynout do houští, sama.
S druhým dítkem jsem si potvrdila, že já ta matka s velkým M opravdu nejsem a péče o malá uřvaná miminka mě nenaplňuje.
„No jo, a proč si teda ty děti dělala? Když ji to nebavilo?“ dodal by mnohý chytrolín, či -ka.
Co na to říct? Protože jsem děti chtěla? Takto malé děti nejsou napořád a takto náročná péče netrvá 18 let.
„No jo, ale počkej, jen počkej, až půjde do puberty! To budeš teprve vzpomínat s láskou na tyhle časy, jak byly jednoduché,“ dodal by jistě hned další.
Aha, máte věšteckou kouli? Asi to bude náročné, ale hádám, že nikdo po vás nebude chtít 8× denně mlíko a neustále nosit.
Zkrátka dudlík jsem prvnímu i druhému dítku dávala, abych měla čas taky sama na sebe a neodvezli mě do blázince.
„No, jo, další co strkala kus plastu dítěti do pusy, to určitě vůbec nekojila!“ neodpustí si jistě rýpavou poznámku nějaká další zasloužilá matka.
Kojila jsem, rozkojila jsem se vždy bez problémů a i když ve dvou, čtyřech měsících chvilkové problémy s kojením byly, zvládly se. Obě děti se přestaly chtít kojit po prvních narozeninách. Navíc byl kolikrát dudlík v problémovém období velkým pomocníkem. Když se dítě při kojení vztekalo a nechtělo, stačilo ho přiuspat s dudlíkem a pak ho vzít. A najednou to šlo.
S dudlíkem se stalo také uspávání pohodou. Dítě se ududalo a odpadaly nějaké sáhodlouhé náročné prostocviky. Díky dudlíku se obě děti naučily krásně usínat samy a já si mohla po náročném dni alespoň chvíli odpočinout do doby, než přijde další chvíle žvance. V tomto ohledu jsem byla sobec a vůbec mi to nevadí. Zda mají děti díky tomu nějaké hrozné trauma? Kdo ví. Každý si v sobě nejspíš nějaké to trauma neseme a musíme se s ním naučit žít.
Přes den jsem dětem dudlík nedávala, jen dokud byly maličké a někam se cestovalo. To ho dostaly do autosedačky nebo kočárku, aby neplakaly, ale ne za každou cenu. Když vypadalo, že to zvládnou bez, necpala jsem jim ho.
U prvního dítka jsme zabavili dudlík v roce a půl ze dne na den. Neplánovala jsem to. Nenačetla jsem si, do kdy má či nemá být dudlík. Stejně ho synek měl jen na usnutí, pak mu samovolně vypadával a spal bez něj.
Sebrali jsme mu ho, protože si o autíčko rozsekl ret, který se musel na pohotovosti lepit, tudíž šel dudlík okamžitě pryč. První usnutí bylo náročnější, trvalo o hodinu déle, ale zvládl ho a po týdnu usínal jako dřív.
U druhého dítka to bylo složitější. Dcerunka byla na dudlík zvyklá, sice také jen na spaní, ale dudlala klidně celou noc. Jen občas jí vypadl. Asi od druhých narozenin jsem jí připomínala, že je už veliká, že dudlík mají miminka a že dudlíky někdy nějakým miminkům pošleme. Občas si i zkoušela, jaké to je spinkat bez dudlíku - lehla si a zavřela oči a předstírala spánek, dudlík však stále chtěla.
Jeden čtvrteční večer, zrovna před odjezdem na víkend druhý den, si vzpomněla, že dudlík nechce a že bude spát bez. Nebyla jsem nadšená z představy náročného víkendu, ale nakonec po hodině snahu vzdala a dudlík si zas vzala.
Víkend uplynul, stejně tak úterní plavání a já se rozhodla. Dudlík dneska sebereme. Dcerka to vzala docela bez problémů, trošku si fňukla, ale nic velkého. Odpoledne přeci jen po delší době usnula. Večer usínání také trvalo o chlup déle, navíc dělala docela brajgl, jak měla prázdnou pusu, ale nakonec usnula a spala celou noc. Druhý i třetí den si na dudlík vzpomněla, ale jen na chvilku a pak už vůbec. Bylo jí v tu dobu 2 a 3/4.
Tolik k našemu životu s dudlíky. A jak jste to měli vy?
