Článek
Na světě není všechno pořád sluníčkové. Každému leze jednou za čas něco na nervy, a tak přemýšlí co s tím. S něčím lze něco dělat, s něčím toho moc dělat nelze.
Pokud někdo není spokojen se svou prací, může si najít jinou. Pokud někdo není spokojen se svým přítelem/přítelkyní, může si najít novou polovičku. Pokud někdo není spokojen s tím, že má divný nos, může si ho nechat upravit a takto by se dalo pokračovat dál a dál.
Pokud se však někomu nelíbí, že furt prší, asi s tím těžko něco udělá. Stejně jako když žena na mateřské přijde na to, že ji ta mateřská až tak nebaví, ale nikdo jiný se o její děti nepostará, nikdo jiný si tu mateřskou za ni nevezme. S tím se toho také moc dělat nedá a musí se prostě počkat, až to přejde, stejně jako přejde déšť, nic netrvá věčně.
Nevím, čím to je, ale když si žena na mateřské opováží postěžovat, že ji ta věčná péče o děti nebaví, že by se konečně taky zase ráda vyspala, že ji ten stereotypní dennodenní kolotoč povinností nenaplňuje, sesype se na ni z mnoha stran odsouzení typu:
„No co čekala na mateřský?“
„Tak si neměla dělat děti, když ji to nebaví.“
„Proč si ty děti teda dělala?“
Ve společnosti stále převažuje utkvělá představa matky jako rozzářené šťastné osůbky, která s láskou a nadšením pozoruje ta svá dítka a miluje péči o ně a domácnost. Pro matky přeci není nic krásnějšího než blaženě být doma s dětmi a starat se jen a jen o ně. Své zájmy okamžikem porodu zrušit a užívat si tu nekonečnou krásu povinností kolem dětí.
Takové matky, které se našly v mateřství a pod míň než tři děti nejdou, jistě existují. A já jim to ze srdce přeji. Ale já taková nejsem.
Mám dvě děti a více dětí nechci. Vždycky jsem chtěla dvě děti, protože jsem chtěla, aby měly parťáka.
Není to o tom, že bych neměla ráda své děti, že bych litovala snad toho, že je mám, ale mám tendence mít také svoje zájmy a opravdu mě nenaplňují každodenní rutinní povinnosti okolo malých dětí a domácnosti. Beru je jako nutné zlo.
Některý den mě to štve více, někdy méně. Muset vstát, muset udělat snídaně, muset vypravit starší dítko do školky, muset udělat oběd, muset uklízet, muset umýt nádobí, muset, muset, muset. Je to náročné. Mám ale štěstí a mám muže, pro kterého není problém se postarat, když potřebuji vypadnout. Dostávám bez řečí vycházky na nákup bez dětí a mívám i chvíle na psaní svých výlevů či jinou kreativní činnost. Nemám si nač stěžovat, ale stejně si připadám jako pták lapený v kleci, ze které není úniku. Miluju své děti, ale někdy je toho na mě moc a chybí mi ta svoboda taky jednou „nemuset“.
