Článek
Být matkou je zcela nová zkušenost. Kompletně se vám změní život a už nikdy nebude stejný. Mnoho žen získává tímto okamžikem pocit, že mohou těm, které jsou jen o kousek pozadu, rozdávat své rozumy.
Musím přiznat, že mi také někdy uklouzlo něco ve smyslu „Jen počkej až…“ Až po čase jsem přišla na to, že se takto vševědoucně opravdu nechci chovat. Nechci se nad ostatní povyšovat na základě svých zkušeností. Samotné mi začalo velmi vadit, když si okolí neodpustilo nějakou podobnou průpovídku.
„Počkej až to dítě bude v pubertě, to teprve něco zažiješ!“ To opravdu chcete poslouchat ve chvíli, kdy vám hrabe z nedostatku spánku.
Sama jsem s dětmi, zejména s těmi malými, už něco málo zažila a rozhodla jsem se, že se v rámci svých článků podělím o své zážitky. Rozhodně ale nechci nikomu nic vnucovat a někoho poučovat, jak má, či nemá něco dělat. Každý je jiný a nikdo druhý nemá právo mu říkat, že má něco dělat jinak, než mu vyhovuje - pokud tedy děti netýrá a nebije.
V současné době je hrozný trend chovat se k dítěti, jak nejlépe to jde. Hlavně, aby nemělo sebemenší traumátko. Traumata totiž v životě dítěte dle těchto názorů způsobují jen a jen zlo. Každá druhá matka rozdává rozumy na všechny strany, jak se k malým dětem chovat, či jak se hlavně nechovat, aby sebemenší traumátko nevzniklo. Být neustále matka ve střehu, neustále konat v dobru dítěte. Takové matky ale zapomínají, že vzniku traumat stejně nezabrání. Ať už se k dítěti budou chovat sebelépe, vždycky nějaké trauma mimochodem způsobí. A ze sebe dělají otroky.
Dostal mě názor v diskuzi u článku, že jsem svým dětí způsobila trauma tím, že jsem je naučila samotné usínat. Že prý bych ani ztraumatizované dítě nepoznala.
Aha, zas jedna matka s patentem na rozum. „Já to vím nejlépe a kdokoli, kdo to dělá jinak, je zlý a špatný.“ Tak jo. Je to v podstatě úsměvné. Dle těchto matek ví dítě nejlépe, co chce a rodič je tu jen od toho, aby podle toho skákal. Když to tak není, má dítě trauma!
Co když ale matka, která nenaučí dítě samotné usínat a nedá ho „z ruky“, způsobí dítěti také nějaké trauma a ještě horší? Kdyby se rodiče chtěli vyhnout všem traumatům, museli by myslet až za roh. A to jde?
Výchova dítěte by dle mého názoru měla být nějakým kompromisem, stejně jako všechny mezilidské vztahy. Kompromisem mezi zájmy rodičů a dítěte. Pokud dítě bude skákat jen podle výmyslů rodičů, je to špatně, pokud budou rodiče skákat podle dětí, také to dobře není. Měla by tu být rovnováha. Ani jedna strana by se neměla cítit ustrkovaná, každá má právo na svůj život, a ne pouze otročinu. Toť můj patent na rozum.
Poznámka: Samozřejmě zde nemyslím maličké novorozené dětičky, které opečovávání prostě potřebují a zájmy rodičů musí jít na čas do pozadí.
