Článek
Tak tento článek je zrovna patentem na výchovu dětí bez lásky. Tak jsem to cítila při čtení řádků. Třeba to tak není, tedy doufám, že ne.
Ono matky, co mají patent na rozum. To se přeci takhle nedá brát. Každá matka zažila něco jiného, ač má jedno nebo deset dětí, zkušeností a rad není nikdy dost. Je to asi tak, že kdo o radu stojí, zeptá se. Kdo o ni nestojí, buď vyslechne a nebo řekne: „Podívej, to je tvá zkušenost a já si počkám na tu svou“.
Odsuzovat matky, babičky nebo jen kamarádky za svůj názor nebo svoji zkušenost mě přijde trošku povrchní. Určitě i sama autorka někdy některé ze svých kamarádek řekla svoji zkušenost se svými dětmi. Například s tím usínáním dětí. Každý to máme nastavené jinak a každé to vyhovuje jinak. Někdo má dětí v posteli jako já, mám tam synka dva roky, synka tři a půl roku a v noci chodí i dcera šest a půl roku. Kdyby se ke mě vešel ještě dvanáctiletý syn, přišel by taky. My jsme dost stmelený a také to někomu může přijít „strašné“.
BOŽE ONI S TEBOU SPÍ DĚTI, TO NENÍ PRO JEJICH VÝVOJ DOBRÉ, NEMAJÍ KVALITNÍ SPÁNEK A JEŠTĚ K TOMU ŽÁDNÉ SOUKROMÍ, ŽE SE NESTYDÍŠ, TO SI ŘÍKAŠ MATKA?
Ano, říkám, je to tak, ale nám to vyhovuje. Víte, oni ve dvaceti semnou už spát nebudou. A kdybych měla maminku naživu možná, že bych si k ní vlezla i teď v 37 letech.
Samozřejmě, že se nedá říct, že by některé věci (podle tabulek) měli být jinak. Podle (bio) matek jiné stravování. Podle (učitelek) jinak vychovaní. A podle toho a támhle toho zase takový a makový.
Zkrátka tak, jak kdo vychovává dítě a nebo se k němu chová, ač spí samostatně nebo v posteli s matkou, ač jí maso a nebo je vegetarián, sportuje nebo kouká do televize, má mobil dvacet hodin denně a nebo jen hodinu, chodí ven, kdy se mu zachce a nemusí se hlásit nebo se hlásí každou hodinu, chodí s rodiči na víkendový relax nebo sedí doma sám a rodiče nejsou doma, to vše je obrazem jejich RODINY, ZÁZEMÍ, DŮVĚRY, POHODY, SMYSLU ŽIVOTA. RODINA JE ZÁKLAD A POKUD TEN ZÁKLAD JE JEN MALIČKO NAHNUTÝ, DOKÁŽE SE ROZPADNOUT A TĚŽKO SE PAK SLEPUJE.
Jsou to příklady jako třeba ta společná postel. Neříkám, že má dítě spát s rodiči pořád, ale učíme dítě postupně. Dítě spí u sebe v pokojíčku a občas v noci přijde, protože se bojí nebo se mu stýská. A co uděláte vy?
Nekompromisně ho pošlete zpět a ještě mu pohrozíte, že jestli ještě přijde, bude následovat toto nebo tamto.
A nebo si dítě vezmete k sobě, pomazlíte, přitulíte a počkáte až usne, pak ho odnesete. Dítě spokojené a už se nebojí.
Které dítě z těchto dvou bude mít pravděpodobnější trauma.
Nesouhlasím s výrokem, že každé dítě má trauma a bude ho mít. Nemyslím si to. Zároveň si myslím, že se sice už opakuji, ale každé časové období u dítěte je důležité a velmi důležité je pro něj samotné. Utváří si představu a hlavně jistotu od okolí. Pokud ho v noci pošlu zpět a on se bojí, musí se se strachy vyrovnat samo. A na to si zvykne a už nikdy nepřijde, protože matka nebo otec nechtěli pomoct a nechtěli jeho strach slyšet.
Závěrem bych řekla, že každá rada není špatná. Některé zkušenosti ostatních rodičů zachraňují život. Měli jsme jednou alergickou reakci na píchnutí vosou. Nechala jsem si napsat u lékaře balení léků na alergickou reakci. Pak jsme po čase byli na hřišti s jednou kamarádkou, její dceru píchla vosa. Začalo ji to otékat. Zeptala jsem se jestli je dcera na něco alergická, nebyla. Podala jsem ji prášek a odjeli jsme do nemocnice. Tam nás paní doktorka pochválila za rychlou reakci a podání léků. Naštěstí se jí nic vážného nestalo. Sice otekla a měla problém s dýcháním, které po čase ustoupilo, ale dostala stejné léky a do vymizení příznaků je musela brát. Od té chvíle je mají sebou pořád. Takových historek bych tu mohla psát donekonečna, kdy mě rada jiné maminky pomohla nebo třeba i moje zkušenost někomu pomohla, aniž bych si o ní řekla nebo ji říkala úmyslně s patentem na rozum.
Hezké dny s úsměvem
