Článek
Láska je mocná čarodějka. Dokáže zázraky a někdy i překvapí samotné zúčastněné. Pokud jde vše dobře, tak vrcholem lásky je většinou dítě. A pokud spolu dva lidé vydrží i to jedno, dvě, tři a více dětí, můžeme mluvit o štěstí.
Někdy to samozřejmě není jen štěstí, je to i velká houževnatost, trpělivost a obětavost. Nechci říct, že dítě je ďábel a Vy mu prodáte duši. Jen chci říct, že s dětmi to je krásné, ale také velmi složité a náročné. Doteď jste se starali jen o sebe a teď se musíte starat o partnera, a pak ještě o dítě anebo děti. Přeci jen je to nová zkušenost a výzva. Ten nový člověk vás potřebuje, a hlavně by bez Vás, nebo lidské pomoci, v začátcích svého života zemřel.
V tom je právě ten zakopaný pes. Matka porodí dítě a stará se o něj ještě před porodem devět měsíců, pak po porodu celé tři roky (většinou), a nakonec nápomocná je do konce života. Má to tak i otec? No většinou ne! Tím samozřejmě nechci říct, že otcové jsou pod úroveň, ale mají to jinak. Jsou také výjimky, a tak to je i u matek. Někdy se stará muž a žena odchází do zaměstnání anebo se rozhodne nebýt matkou.
A teď k tématu. Dítě je zafixované většinou na jedné osobě – a to na té, co se o něho stará. Píšu to schválně takto, protože ne vždy je to matka… a děti rostou a stále jsou většinou s osobou pečující a vychovávající. Ta osoba je učí, co můžou, co nemůžou, co je špatně, co je dobře.
Tři P. (Pozdravit, poděkovat, poprosit)
Učí je socializaci, komunikaci, motivaci atd. Pak děti nastoupí do školky. Tam se nějak chovají a většinou pokud mají dobré základy, tak jsou za ty hodné, vychované, poslušné a nápomocné.
Takové dítě je dar. Přijdete na návštěvu a děti jsou hodné, půjčují si hračky a doslova sekají latinu. No, co k tomu dodat, že? Jenže pak přijdou domů a jsou otravné, neposlušné a třeba i plačící.
Má to však správný vývoj jedince. Je to totiž naprosto přirozené – dítě přijde domů a tam se cítí v bezpečí a může se chovat přirozeně. A je jedno, jestli bydlí s matkou, otcem, babičkou nebo s někým jiným. Prostě se začne chovat přirozeně.
Je to stejné jako my všichni. Jsme v práci a na všechny se usmíváme, s kolegyní jdete na oběd. Máte s kamarádkou sraz, a nakonec se přejíte a bolí Vás břicho. Samozřejmě jste vychovaný a neprdíte mezi lidmi. Spěcháte domů a jen co se zabouchnou dveře můžete prdět, krkat, svléknout se do spodního prádla, chodit i s punčochami na hlavě. No můžete dělat všechno co Vás napadne. Tam je vaše bezpečné místo a přirozené prostředí. Ne nadarmo se říká:
„Všude dobře, doma nejlíp“
A takhle to mají i ty děti, když dorazí domů mrsknou tašku do kouta a třeba jen odpočívají. Nebo zlobí, najednou neumí dojít do ledničky anebo srovnat si prádlo. Popravdě řečeno neznám moc dětí, které nezlobí, pokud nejsou nemocní anebo už dospělý. To je jen můj názor. Myslím si, že tam kde dítě vyrůstá tam se cítí v bezpečí a tam je to pro něj přirozené, kde se nemusí kontrolovat. Pokud se bohužel nevydaří udržet rodinu pohromadě a rodiče se rozdělí je to zásah i pro to dítě nebo děti, nevypadá to tak možná, ale děti to cítí. V tom nastává ten okamžik, kdy se často stává, že dítě se přetvařuje a snaží se chovat „vychovaně“. To samé je v situaci, kdy si matka nebo otec najde přítele/ přítelkyni. Děti se snaží před novou situací být skvělými a vychovanými. Stává se to dost často, kdy nový protějšek je nadšený, jak jsou děti hodné, poslušné. Jenže i pro ty děti je to nové a zároveň nechtějí "naštvat rodiče “. Za pár měsíců se děti otrkají nového člena přijmou a zvyknou si. Jenže tady začíná opět přirozené chování a možná zase „zlobí“.
Někteří protějšky si stěžují:
„Když je na víkend u mě je hodný a nedělá to co dělá Tobě. Možná by měl jít ke mně, když se u tebe chová jako opička“.
Možná ať jde, začne to opačně. A proč? Protože prostě doma je na jednom místě a většinou tam, kde žije s jedním z rodičů. Když se budeme bavit o střídavé péči, kdy to mají oba rodiče na stejno. Asi nechci vědět, jak se cítí děti. Možná to někdo napadne a řekne: „děti jsou v pohodě“ já si to však nemyslím… mnoho odborníků tvrdí, že to pro děti není dobré. Samozřejmě jediná výhoda je, že neztratí ani jednoho rodiče. Jenže jsou rodiče, co se svých dětí vzdají a najdou si jinou rodinu. Pak taky takový, co si dělají naschvály, jen aby se u svých známých ukázali jako skvělý rodiče. Teď je vezmu tam a tam, koupím jim to a to. Nejhorší je, že se dětem tímto přístupem spíše ubližuje, než pomáhá. A to nemluvím o tom, když jeden z rodičů mluví o tom druhém špatně.
„Tvoje máma na tebe nemá čas a ty se jí zastáváš, kdo ti kupuje věci? Nezapomínej na to!“
To je snad nejhorší manipulace dětí. Děti nechápou, že z velké lásky rodičů je teď nenávist a těžko to nesou. Špatné výsledky ve škole, náladovost aj.
Takže závěrem: pokud někdo napadá svoji „bývalou“ lásku, jak se hrozně stará o děti a jak je nemá vychované, měl by si vzpomenout, jestli sám ve vztahu dělal něco pro výchovu dětí. Pokud ne, není na místě někoho odsuzovat. Každý člověk na světě se snaží své děti vychovat a pokud alespoň trošku ví, tak z dítěte vyroste sebevědomý jedinec připraven do života. A za mě bych moc nekritizovala něčí výchovu. Nikdo nikdy neví, jak by vychovával on.
Teorie je jiná než praxe. A já taky měla jiné představy o dětech, když jsem je ještě neměla.
Přeji Všem úspěšná partnerství, rodičovství a milující vztahy, co vydrží. A všem hodné, poslušné a v dospělosti úspěšné děti s empatií a nápomocnou rukou pro své rodiče. Mám děti čtyři a doufám, že alespoň jedno z dětí se mi povede vychovat (já myslím, že všechny).
