Článek
Jak je krásné otěhotnět a pak na svět přivést miminko. Je to moje princezna nebo princ a já ho skvěle vychovám.
No to asi tak může každá matka jistě cítit na začátku všeho. Dítě se narodí a jen brečí, jí, spí. Jenže pak začne sílit a objevovat svět. Začne dělat první krůčky a říkat první slova. Nádherná doba.
Pak přijde období sporu, vzdoru a podobných věcí. Matka je unavená ze všech těch vět typu:
„Nelez tam nebo spadneš. Chceš si něco udělat? Řekla jsem ne a prostě to znamená ne. Pojď sem. Fakt mě utečeš, fakt jo.“
A toto období je nejvíce (podle mě) náročné na psychiku. Někdy se zdá, že to dítě má z toho radost, když udělá to, co nechcete.
V tomto období se snažíme v dítěti vzbudit a hlavně udržet „kamarádské chování“.
„Půjč kamarádovi hračku, nech ho svést na koloběžce, pusť ho na houpačku, nech ho sednout vedle tebe, dej mu bonbón.“
Každý večer únavou padáte do postele a v hlavě Vám zní dost známá věta: „Neboj, to jednou skončí, protože vyrostou.“ Zdá se to nekonečné a stále dokola stejný stereotyp. Někdy jsou dny perfektní a každý máme pocit, jak skvělý jsme, když naše děti nejsou lakomci. Ano, z jedné části to je pravda, ale z té druhé části už tolik ne.
Umím si představit člověka, co by se rozdal a bylo by mu jedno, co půjčil a komu co dal, jak se asi chová normálně? Je to průbojný člověk? Znám několik lidí tohoto typu, ale ani jeden není průbojný. Možná, že jsou až tak hodní, že prostě neřeknou svůj názor. A nebo ho prostě jen nemají. Tyto lidé nemají štěstí ani v lásce. Většinou mají někoho, kdo jim řídí život. Ve vztahu jsou nekonfliktní a přizpůsobivý. Pro někoho boží sen a pro jiné nuda.
A pak jsou tu děti jako já, možná bych řekla i jako můj syn. Takový, co si nenechají na nic sáhnout. Co je naše, ale zároveň jsme ochotní a půjčíme cokoliv.
Není umění něco půjčit a být se vším spokojení, umění je rozlišit co chci půjčit a říct svůj názor.
Mezi lidmi to vypadá, že jsou takové děti vlastně drzé, nevychované, protože řeknou, co si myslí. Jenže to je ten správný postoj pro život. Být laskavý, ale vědět, kdy říct ne.
Měla jsem kamarádku, ona byla hodná. Měla jen jednu špatnou vlastnost, stále naříkala, jak ji něco trápí. Samozřejmě mě to velmi ranilo, že má kamarádka trpí. Chtěla jsem ji pomoct, a tak jsem kolikrát ani neviděla nebo nechtěla vidět? Teď už nevím. Ale prostě mě nedošlo, že lže. Když jsem ji párkrát řekla, že ne a nebo jsem ji řekla svůj názor na věc, byl to konec přátelství. Je to nejen smutné, ale i nepříjemné. Člověk má pochmurné myšlenky a sebeobviňování, ale přesto za to nemůže. Proč?
Ne nadarmo se říká:
„Ve vztahu nebo přátelství je šťastnější ten, co miluje nebo má rád míň.“
A je to vážně tak. Ta moje kamarádka mě také měla ráda míň než já jí. Jestli mě tedy měla vůbec ráda.
Každé dítě je jiné a já si doma musela zvyknout na toho syna, co umí říct svůj názor. Na dceru, která radši všechno půjčí a pak doma brečí, co ji děti vše rozbili. Pak tu máme malého lakomce, co hračky půjčuje jen, když má fakt dobrý den. A pak poslední je neutrální a tomu je vše jedno. Když mu něco nejde, tak s tím třískne a je vyřešeno.
Ani jeden typ není úplně top, ale když se na tom zapracuje dokážou všechny děti pochopit, co je to zdravě a dobře vyrůst.
Se synem se často debatíme a ten, kdo má pravdu vyhraje a ten, kdo ji nemá, se omluví. Řeknete si: to je přeci normální, ale víte kolik lidí a dětí se neumí omluvit? Rodiče neučí děti se omlouvat a nebo přijmout trest za prohřešek. Je to škoda.
Dnešní děti mají mobil, PC, tablet a jinou elektroniku. Dnes není podstatné co umí a jak si hrají, protože spoustu dětí to neumí.
Všechno upadá a i ta výchova podle toho vypadá. Někdy mám pocit, že rodiče chtějí mít klid od dětí a proto ten mobil.
Přece jen: „Tati, pojď hrát fotbal. Teď ne synku, možná jindy. Mami budeme si hrát na kadeřníka? Teď ne, mám práci.“
To jsou situace, že? Až bude dítěti například patnáct let, vy ho od mala pořád odsunujete, nebo nemáte ten čas, co se asi stane? No nic. Dítě bude hlavně závislé na kamarádce nebo kamarádovi, protože bude mít pocit, že ho má radši než vlastní rodič. A proč? Protože se mu věnuje.
Pro někoho blábol, pro mě ponaučení, že děti se mají vychovávat s láskou a porozuměním. Jenže kdyby to tak bylo (až na výjimky, co za to nemůžou rodiče), nebyly by dětské domovy a ústavy.
I názor dítěte je občas otevření očí rodičů. A pokud se jedná s dětmi na rovinu a mohou obě strany projevit a říct svůj názor, je to cesta ke správné výchově a krásnému, zdravému vztahu se svými rodiči.
Protože spratků po světě běhá hodně, rodiče co nemají čas a nebo výchova je na babičce s dědou. A v horším případě jsou v dětských domovech. To, že je dítě spratek, je vždy vina výchovy a tedy rodičů.
