Článek
Přemýšleli jste někdy o tom, jaký by člověk měl být? A jaký by neměl být? To se probírá už od útlého věku. Etiketa, jak se chovat ve společnosti, ve škole, na veřejnosti. Rodiče radí, jaké kamarády, kdo má mít. Slečnám a mladým chlapcům se radí, jaké protějšky si mají vybrat.
Jenže, když nad tím tak přemýšlím, tak mi nepřijde vůbec fajn, že už od mala musím žít podle někoho. Nikdy nemůžu žít podle sebe, natož udělat chybu.
Člověk jakožto tvor omylný, s chybami lidskými, touhou, pokušením se často neubrání životním výzvám a celému světu.
Každý člověk má nějaké touhy a sny. Bohužel se nedá vždy odhadnout jaký bude mít život. Jestli si vybere správného partnera, jestli bude mít děti. Jestli bude zdráv a nebo šťasten.
Říká se, že člověk je svého štěstím strůjcem. Co když je však na nějakém rozcestí? Neví co chce, neubrání se pokušení, musí ten člověk však opravdu nikdy nedostát odpuštění?
Co je horší zklamat člověka, kterého miluje, ale neváží si jeho lásky a nebo zklamat sám sebe a nemoct se podívat do zrcadla?
Každý řekne „no jasně, že horší je někoho zklamat.“
Opravdu se nedá napravit lidská chyba? Zklamáním člověk ztratí milovanou osobu, možná i rodinu, zázemí. V této situaci, která je opravdu těžká se dá říct, že život skončil. Víte, každá křivda se dá jednou pochopit, odpustit. Čas zahojí všechny rány. A kdo ví, stává se, že ty dva lidé k sobě najdou cestu po letech. Také se stává, že se člověk jednou jedinou chybou dokáže změnit a uvědomit si, co chce. A když to chce musí si za tím jít.
„Člověk před smrtí nejvíce lituje toho, že nežil podle sebe, ale podle toho, jak to má být správně.“
Kdo však určuje správné chování? Rodič? Učitel? Guru? Prezident?
Správné chování neexistuje a ať už kdokoliv udělá cokoliv (v rámci normálního života) měl by dostat odpuštění, protože lekci už dostal tím, že to udělal a o všechno přišel.
Je někdy až komické, když se díváme na filmy co jsou romantické, komediální a nebo dramatické. Někdo se rozplývá při telenovele, jak se k ní a nebo k němu vrátil jeho bývalý přítel a jak to dali dokupy, odpustili si a teď jsou štěstím bez sebe. Přitom v telenovelách je tolik intrik, lží a podvodů. Někdo brečí u muzikálu mama mia - kde hlavní hrdinka má sex se třemi muži a neví s kým čeká dítě. Je to ale velmi romantický film, kde se nakonec mají rádi všichni. Ženy brečí u hříšného tance,ale tam je jen prázdninový románek mezi hostem a obsluhou. Nic víc jenže je to romantika přeci.
V normálním životě se však takové chování odsuzuje. Žena, která neví ským čeká dítě je nazvaná lehkou děvou. Ve společnosti odsouzena. Lidi na ni koukají skrz prsty. Natož jen za románkem na dovolenou. No co by si lidi pomysleli.
Víte, že lidi vědí všechno? Že to co říkají lidé je vždy pravda? Bohužel i toto je lidská vlastnost- pomlouvat, mluvit o jiných špatně a zaručeně „pravdivé informace“ pouštět do světa dál.
Myšlení takových lidí je jen ukázka zoufalství, neštěstí ve svých vlastních životech. Ani si neuvědomují kolik zla a zklamaní svým chováním dělají jiným. Možná si to uvědomují a je to jejich cíl. To jsou lidské chyby.
A co se bere za lidskou chybu nebo selhání? Podvod partnera? Co když ale ten podvod tomu člověku pomohl k tomu, že konečně ví, co si v životě přeje? Že si uvědomí, že rodina je pro něj víc než jen flirt? Nedá se takovému člověku odpustit?
Dětem odpouštíme (lhaní, kolik času na pc, průser ve škole), rodičům odpouštíme (křičí, někdy i facka přijde, zákaz kamarádů), sobě si odpouštíme (v osobním životě), přátelům odpouštíme (no tak mi kecala, že je doma) nakonec i zvířatům odpouštíme (rozkousané boty, ukradené jídlo ze stolu). Stále je máme rádi i s jejich chybami. Často odpouštíme ve snaze, že to bude ok. Jenže partnerovi nikdy neodpustíme, čím to je? Tím, že to je partner?
Otázka spíše zní: je partner důležitý pro můj život? Je to moje opora nebo moje konkurence? A když opora, tak proč s ním ty chyby neprobrat a nedomluvit se, aby se to nikdy neopakovalo. Proč si nepopovídat o tom, proč se to stalo? Nevyřešit to hned ukončením, ale pochopením?
Když konkurence tak otázka zní proč?
V naší zemi je povoleno manželství mezi mužem a ženou. Ideál pro společnost je tento příklad:
seznámit se, začít spolu chodit, vzít se, mít děti, celý život pracovat, zestárnout a nakonec umřít.
Je to opravdu tak snadné, ale trošku nudné nemyslíte? K tomu to dokazují dnešní vztahy mladých lidí, rozvedených rodin, pomíchaných páru z různých koutů světa. Vyhledávají se dnes adrenaliny, vykřičené domy, zábava a dobrodružství. Dokonce se několik páru hlásí k mnohopartnerství, které u nás není povolené. Proč tolik věcí jinak než jen standart?
Protože lidský jedinec potřebuje k životu žít a ne jen přežívat.
Jak krásný život by byl, kdyby oba partneři žili naplno. Podporovali se ve všech svých snech, směrech a cílů, které chtějí dosáhnout. Znám takových pár lidí- říká se o nich, že jsou jiní. Oni jsou jiní a tak šťastný. Ty opravdu svůj život žijí naplno a stále spolu.
Člověk stárne. Všichni stárnou. To co bylo před lety dnes už není pravda. V životě je mnoho zášti, lží, intrik, podvodů. Je tam ale i mnoho lásky, štěstí, úspěchů.
Člověk se narodí, vyrůstá, pak dospěje a v tom to začíná. Žije jak se dá. A pak se najednou člověk ocitne v určitém věku a uvědomí si, že ztrácí čas a už nestihne to co by chtěl. Je to chyba? Nebo chce něco změnit. A nebo si chce něco uvědomit. Co dál? To je teď ten čas, kdy člověk nejvíce chybuje. Ve stereotypu, v povinnostech, co vše musí, co se od něj očekává.
Jenže život má jen dvě povinnosti a to je: ŽÍT A ZEMŘÍT
Všechno ostatní je dobrovolné. Jestli máš práci nebo nemáš to je tvoje volba. Budeš mít peníze a nebo budeš žebrák. Chceš mít děti nebo nechceš. Chceš bydlet v domě nebo v bytě. U rodičů nebo sám. Mít partnera nebo nemít. Oženit se nebo zůstat svobodný.
To jsou všechno kroky, které dělá člověk sám. A taky v tom udělá spoustu chyb. Všechno se napraví, změní, udělá jinak a líp.
Záleží na tomto životě, protože je jen JEDEN. Víc jich člověk nemá, není důležité kolikrát udělá člověk chybu, důležité je jestli se z ní poučí a změní se. A taky je důležité říct:
Priority člověka jsou v každé etapě jiné. V mládí jiné.
V dospělosti jiné.
Ve stáří jiné
V nemoci jiné
Před smrtí jiné.
Neříkám, ať se lidé podvádí, klamou, okrádají apod.
Není to tak, že odpustím někomu, kdo to dělá úmyslně a stále dokola. Myslím to však tak, že i člověk může udělat chybu, z ní se poučit a přehodnotit celý svůj život. Nakonec být lepším člověkem a možná konečně vědět, co je to žít podle sebe a ten život opravdu žít a ne jen přežívat.
Nežijeme jen pro to abychom celý život pracovali do úmoru, uklízeli uklizené. Starali a posluhovali dětem, co už to zvládnou sami. Žijme i pro sebe, pro svoje touhy, sny a své štěstí. Pokud budete šťastný vy, bude šťastné i okolí okolo vás. Pokud máte partnera mluvte spolu a snažte se vše řešit společně. Nebude pak tolik chyb a tolik bolesti okolo.
