Článek
Někdo bere k moři i maličké dětičky sotva po opuštění matčina lůna, já tento případ rozhodně nejsem. Po narození dětí jsem zahnízdila v domácím prostředí, zavedla si rutinu, která dítěti seděla a tudíž i mě, a byla vcelku spokojená. Po čase, kdy domov začal být příliš ponorkózní, jsme vyrazili na nedaleké cesty k příbuzenstvu či po krajinách českých, nikam dál nás to moc netáhlo. Malému dítěti je v konečném důsledku zcela jedno, jestli si lopatičkou hrabe na pískovišti na zahradě nebo v daleké cizině na pláži, stejně si nic z toho pamatovat nebude. A s mrňavým děťátkem u moře si pohodovou dovču moc neužijete, teda já určitě ne, asi jsem moc pohodlná a líná, nepopírám.
Až letos tedy nadešla chvíle, kdy jsme odložili cestovní postýlku, kočárek, plíny a bez těchto těžkostí se mohli vydat na cesty nevídané. Malá škvrnice už malá tolik nebyla a hlavně konečně dokázala být chvíli v klidu. Před rokem tuto dovednost zcela postrádala a v letadle by nám pro její skákání spolucestujícím po hlavách a vyluzováním zvuků úrovně sirény jistě podali za letu padák a požádali o opuštění prostoru.
Kam tedy letos vyrazíme?
Tato otázka zásadního charakteru vyplynula již začátkem nového roku.
K moři!
Kam přesně to bude, jsme nechávali osudu. V červnu nám přišlo, že bychom přece jenom už měli začít řešit nějaké konkrétnější detaily.
Letět k moři. Proč ne. Naivně jsem si myslela, že bude pohoda něco vybrat. Ale. Měli jsme docela náročné požadavky, které náš výběr radikálně zužovaly:
- Přívětivý čas odletu i příletu - žádné kruté ranní nebo noční přelety
- Nepříliš dlouhá vzdálenost od letiště
- Zábava pro děti u hotelu - hřiště, aquapark...
- All inclusive
- Pozitivní recenze
- A rozumná cena. Naivně jsem si myslela na částku kolem 50 tis.
Vybrat něco hned nebo počkat až na last minute? Zvolili jsme si termín až koncem srpna, kdy děti tolik neohrožují rýmičky ze školky (naše školka je přes léto uzavřena) a ani neštovice (epidemie propukají pravidelně na pomezí jara a léta), tak byl ještě trochu čas.
Pro představu jsem ale hodila oko na nabídku jedné nejmenované cestovní kanceláře a jala se seznamovat s možnými destinacemi. Velmi brzy jsem zjistila, že máme docela zásadní problém, a to v požadovaném čase letu.
Většina letů, jež přicházela do úvahy, měla alespoň jednu z cest v brzkých ranních nebo alespoň v nehezkých nočních hodinách. Při představě protivných unavených dětí jsem se orosila. Tak to opravdu ne. Postupně jsem se tedy se slzou v oku loučila s jednou destinací za druhou. Zbylo mi jen pár míst v Řecku nebo s přimhouřením obou očí v Bulharsku - cesta tam v šest ráno by se dala možná ještě zvládnout.
Do velmi omezeného výběru jsem poté zapracovala i podmínku krátké vzdálenosti od letiště a nějaké zábavy pro děti a začal se nám rýsovat favorit, který se po prostudování recenzí potvrdil. Bulharsko jsme nakonec vyloučili úplně, po hlubším zamyšlení jsme dospěli k názoru, že by nám tam čubrica po pár dnech lezla i ušima a nemusíme mít všechno.
Vyhrálo to tedy Řecko, Peloponés, hotel Kaligria Beach, který leží jen 5 km od letiště, má dětské hřiště, aquapark se skluzavkami, all inclusive, je hned u pláže a recenze si ho z valné většiny jen chválí. Oalá. S objednáním jsme příliš neváhali.
Zamýšlený rozpočet jsme sice museli navýšit o dalších 20 tis, ale co naplat, letecky k moři s all inclusive se s našimi požadavky za míň prostě nedostaneme. Každý rok tam asi nepoletíme.
Léto plynulo a okamžik dovolené v jižních krajích se blížil. Na internetu mezitím kolovaly „povzbudivé“ zprávy o nekontrolovatelném šíření covidu dovolenkovými destinacemi a týden před odletem všemu nasadil korunu článek o úmrtí po kousnutí jedovatým pavoukem z oblasti, kam jsme se chystali.
Bylo mi to jasné, tuhle dovolenou prostě nemáme šanci přežít. Buď nás tam skolí covid a nebo jedovatý pavouk, no potěš koště, že nezůstaneme raději doma. Ale co naplat, zaplatili jsme si to, tak přece nebudeme bačkory, jedem!
S myšlenkou na všechna nebezpečí jsem si dala záležet na balení naší cestovní lékárničky. Na paměti jsem musela mít i to, že do nejbližší lékárny to budeme mít 20 kilometrů. Mířili jsme totiž do pustiny u vojenského letiště. Zabalenými léčivy jsem pokryla odřeniny, průjmy, teploty, bolesti v krku a štípance od všeho možného, zkrátka vše zásadní, co mi přišlo na mysl. Byla jsem na svou pojízdnou lékárnu pyšná.
I přes rozsah léčiva a všeho ostatního vybavení jsme se nakonec vtěsnali do jednoho dvacetikilového loďáku, jednoho příručního kufru, dětského kufříku s hračkami, dvou batohů, dvou malých batůžků a taštičky přes rameno s doklady.
Měli jsme zabaleno. Oalá, vzhůru na cestu.
konec 1. části
Příště to bude o cestě tam a zase zpátky.
