Článek
Spojené státy americké byly již od svého vzniku ochráncem demokratických hodnot a posléze i světového pořádku. Hodnoty svobodného světa budované po mnoho staletí jsou po necelých dvou měsících v troskách.
Prezidentem dosud nejsilnější země světa se stal miliardář zpochybňující výsledky demokratických voleb, stojící za výzvami ke státnímu převratu (útok na Kapitol), nesnášející migranty, ženy a celkově rovnost práv.
Nejvlivnější hlavu státu řídí ego a nějaké demokratické hodnoty jsou mu ukradené, finanční prospěch je vždy až na prvním místě.
Už v předvolební kampani Donald Trump prohlašoval, že válku na Ukrajině ukončí během 24 hodin. Času uteklo již mnohem více a konec války je stále v nedohlednu, i když něco se začíná rýsovat.
Zatímco USA za předchozí vlády stálo pevně na straně Ukrajiny a poskytovalo jí potřebnou pomoc, současná vláda dělá pravý opak. Postupně poskytovanou pomoc omezuje a bránící se zemi nechává na holičkách. Jednoznačně svým přístupem napomáhá agresorovi, aby oběť konečně přemohl a zvítězil.
V Kurské oblasti, kde se Ukrajina drží již dlouhých 7 měsíců, fronta kolabuje, zejména kvůli přerušení americké pomoci. Prezident USA má na svých rukou ukrajinskou krev.
„Hurá, Ukrajina konečně přestane nesmyslně bojovat a zabíjet svoje lidi a bude konečně mír!“ radují se někteří zmanipulovaní jedinci i u nás.
Jako cože?
Opravdu se někdo raduje nad tím, že Ukrajina je nechána napospas obrovskému ruskému impériu? Raduje se nad tím, jak je napadenému sebrán i ten poslední klacek, kterým agresora drží z posledních sil v šachu, a konečně prohrává?
Tady je něco fakt špatně.
Je normální cítit radost z toho, že se oběť přestává bránit, a agresor, který ji přišel zabít, konečně své dílo dokoná?
Ne, je to neskutečně odporné.
Rusko dokázalo mnoho lidí po celém světě za ty tři roky velmi dovedně zmanipulovat. Dokázalo namluvit lidem, že není ve válce na Ukrajině viníkem. Místo, aby celý svět tlačil na Rusko, ať táhne, odkud přišlo a nechalo svého souseda na pokoji, vyzývá oběť, aby se přestala bránit.
Absurdistán na entou.
U nás si Rusko také dává náležitě záležet. Vnucuje nám názor, že silnějšímu se nemá smysl bránit a je nejlepší se vzdát. Tohle myšlení jsme před rokem 1938 neměli. Obyvatelé první republiky byli hrdí Češi a vážili si samostatnosti, kterou získali na Rakousku-Uhersku. Byli ochotni za svou zem padnout, jak dokládá velmi rychlá mobilizace.
Ale my?
Národní hrdost nula.
Proč nám vlastně Masaryk s Benešem a dalšími zařizovali samostatný stát? K čemu? Proč jsme nezůstali raději součástí Rakouska-Uherska, nebo Německa?
Proč?
Abychom při prvním domnělém ohrožení hledali náruč nějaké maminky, co nás sice ochrání, ale bude si s námi dělat, co si zamane?
Chtěla bych, aby Češi byli na svou skvělou a úžasnou zem hrdí, nepřemýšleli nad tím, kam utečou, pokud nás někdo napadne a byli ochotni za ochranu své milované země, rodiny, přátel, zkrátka domova i zemřít.
Finové či Poláci s národní hrdostí problém nemají a svou vlast by na holičkách nenechali.
Bojovat a chránit svou zem má smysl.
Jaký by jinak měla smysl samotná existence České republiky?
