Článek
Začátkem prosince minulého roku vyšla na irozhlas.cz série článků od novináře Miroslava Haranta věnující se tématu výchovných ústavů v ČR. Odkryl se v ní velký a významný problém, který však nikoho moc nezajímá. Politiky téma neláká a ani média mu příliš pozornosti nevěnují.
Výchovné ústavy, neboli „pasťáky“, strašák, který je ve společnosti stigmatizovaný. Každý si pod tímto pojmem představí nějaké takové převýchovné zařízení pro děti s problematickým chováním. Dle zákonů by to tak mělo být, realita je ale jiná.
Jsou to odkladiště všech nepotřebných problematických dětí, které nemají jen špatné chování na základě nevhodné výchovy, ale jsou tu i děti drogově závislé, s vážnými psychickými problémy či nebezpeční vrazi a násilníci. Všichni na jedné hromadě.
Tato zařízení nejsou připravena poskytovat pomoc těmto dětem. Jen suplují nedostatek psychiatrických zařízení pro mládež, či detenčních zařízení pro dětské kriminálníky. Na to všechno ale nejsou vybavena. Nemají ani nárok na zdravotnický personál jako jsou adiktologové či psychologové a psychiatři.
Personál, který tu aktuálně působí, je nedostatečně finančně ohodnocen, je velmi deprimován nesmyslnými nefunkčními nařízeními a je ho nedostatek. Je až s podivem, že tato zařízení stále ještě fungují.
Ve výchovných ústavech jsou děti ve dvou režimech.
První je ústavní výchova, kdy je soudem dítě odebráno a v opatrovnickém řízení umístěno do dětského domova nebo výchovného ústavu v případě jeho problémů s chováním.
Druhým režimem je ochranná výchova, což je trestný postih pro děti, které spáchaly trestný čin.
Děti s těmito odlišnými režimy jsou umístěné v jednom zařízení, někdy i na stejném oddělení. Odlišují se od sebe v podstatě jen možností vycházek. Děti z ústavní výchovy mají právo na vycházky a návštěvy rodiny, děti z ochranné péče nárok na vycházky nemají, ale stále mohou navštěvovat svou rodinu. Není divu, že děti velmi často utíkají a do ústavu se nevrací.
Co se asi stane, když se dítě léčené z drogové závislosti dostane ven? Nebo nebezpečný násilník? Státu je to jedno.
V návštěvách rodiny je zakopán další významný problém. S rodinou, odkud bylo dítě odebráno, se nijak nepracuje, i když je ve většině případů právě špatně fungující rodina hlavním důvodem nevhodného dětského chování. Dítě se při návratu z ústavní péče dostává do úplně stejného prostředí, ze kterého odcházelo a jeho problémy se vrací. Začarovaný kruh.
Hlavním účelem výchovných ústavů by měla být pomoc dětem a jejich úspěšný návrat do společnosti. Dokud k tomu však nebudou k dispozici potřební odborníci, vhodné předpisy a nebude se pracovat s rodinami dětí, postrádá celá tato instituce smysl.
S ohledem na celosvětový nárůst dětského násilí, psychických problémů a problematického chování by bylo velmi vhodné, kdyby si politici reformu ústavní péče dětí vzali jako jednu z priorit, věnovali ji pozornost a dostatek finančních prostředků.
Investovat do dětí se více než vyplatí i kdyby to nemělo přinést politické body.
zdroj:
