Agatha Christie nesnášela psaní detektivek, byla to ,,jen práce“

Agatha Mary Clarissa Miller se narodila 15. září 1890 v anglickém Torquay do rodiny s pohodlným, středostavovským zázemím. Její matka Clara byla podle vzpomínek své dcery láskyplná, ale také poněkud excentrická, a otec Frederick Alvah Miller pocházel z bohaté americké rodiny. Agatha byla nejmladší ze tří sourozenců, velmi plaché dítě s bohatou fantazií.

Doma ji matka odmítala učit číst do osmi let, protože věřila, že příliš brzká četba brzdí představivost. Agatha si přesto sama plynule osvojila čtení už ve čtyřech letech a knihy se staly jejím celoživotním útočištěm. Vyrůstala v rodinném domě „Ashfield“, kde trávila čas s panenkami a vymýšlela jim příběhy. Její raná léta poznamenala smrt otce, která rodinu finančně oslabila a donutila matku hledat způsoby, jak vyjít s penězi.

Ve škole nikdy příliš dlouho nevydržela – byla spíše samouk a později získala vzdělání ve Francii, kde studovala hudbu a zpěv. Zvažovala dokonce kariéru zpěvačky, ale nakonec se ukázalo, že trpí přílišnou trémou.

S vypuknutím první světové války se Agatha přihlásila jako dobrovolnice k ošetřovatelství v místní nemocnici v Torquay. Práce s raněnými vojáky byla náročná, ale právě tam našla inspiraci pro budoucí psaní. Po přesunu na práci v nemocniční laboratoři se naučila mnoho o jedovatých látkách a jejich účincích – znalosti, které se staly základním kamenem jejích pozdějších detektivek.

V roce 1914 se provdala za Archibalda Christieho, důstojníka Královského letectva. Jejich manželství nebylo příliš šťastné, ale právě v těchto letech Agatha začala psát. První pokusy byly váhavé a často odmítané vydavateli, přesto roku 1920 vyšel její debut Záhada na zámku Styles, v němž se poprvé objevil belgický detektiv Hercule Poirot.

Během 20. let se Christie rychle stala populární. Poirot, se svými „malými šedými buňkami“ a pedantickými manýry, si získal čtenáře po celém světě. Přestože ho sama autorka považovala za nesnesitelného a v pozdějších letech ho upřímně nesnášela, byl pro ni zárukou obrovského čtenářského úspěchu.

Roku 1926 nastal v jejím životě zlom: matka zemřela a krátce nato jí manžel Archie oznámil, že ji opouští kvůli jiné ženě. Těžce to nesla a upadla do psychického vyčerpání. Právě tehdy došlo k jejímu záhadnému zmizení – na 11 dní byla pohřešovaná, než ji našli v lázeňském hotelu v Harrogate, kde se ubytovala pod jménem milenky svého muže. Dodnes není zcela jasné, zda šlo o ztrátu paměti, či vědomou snahu uniknout.

Po rozvodu s Archibaldem našla Agatha nový smysl života v cestování. V roce 1930 se vydala na Blízký východ, kde poznala o 14 let mladšího archeologa Maxe Mallowana. Brzy se vzali a jejich manželství bylo harmonické a trvalo až do její smrti. Společně podnikali výpravy do Mezopotámie, Sýrie a Egypta, kde Agatha nejen psala, ale také se aktivně podílela na archeologických výzkumech – například fotografovala nálezy nebo je pomáhala očistit.

Z cest čerpala inspiraci pro své romány – například Vražda v Mezopotámii či Smrt na Nilu. Blízký východ pro ni představoval prostor svobody, daleko od londýnských literárních kruhů, kde se necítila dobře.

Christie se postupně stala nejúspěšnější spisovatelkou své doby. Její knihy se prodávaly v milionech výtisků a byly překládány do desítek jazyků. Přesto neměla ráda pozornost médií a stranila se veřejného života. Byla spíše tichá, soukromá žena, která milovala zahradničení, hudbu, cestování a architekturu starých domů. Sama říkala, že mnohem raději by psala romantické příběhy než detektivky. Pod pseudonymem Mary Westmacott skutečně vydala několik milostných románů, které jí umožnily vyjádřit city bez rámce záhady a zločinu.

Zároveň byla vášnivou návštěvnicí divadla. Některé své příběhy adaptovala pro jeviště a hra Past na myši se stala nejdéle hranou divadelní hrou v dějinách.

Ačkoliv ji detektivní romány proslavily, Christie sama se k nim stavěla ambivalentně. Psala je především proto, že je čtenáři žádali a přinášely jí obživu. Ve svých denících se zmiňuje, že mnohé knihy psala s odporem a mechanicky – zejména v období, kdy musela splnit smlouvy s vydavateli. Poirota dokonce označila za „nafoukaného malého mužíka, kterého už nemůžu ani vystát“.

Nicméně právě tato disciplína a řemeslná jistota, s níž dokázala sestavit zápletku, z ní učinily jedinečnou autorku. Možná ji psaní detektivek nenaplňovalo, ale její genialita vymýšlet logické, zároveň překvapivé pointy byla bezkonkurenční.

Během druhé světové války opět pracovala v nemocnici, tentokrát v Londýně. Získala tak další zkušenosti s léky a jedy, které použila ve svých románech. Už tehdy byla nesmírně slavná, ale stále působila skromně a původ svého úspěchu považovala spíše za souhru náhod než vlastní zásluhu.

V poválečných letech pokračovala v cestování s Maxem a zároveň žila v domě Greenway v Devonu, který si velmi oblíbila. Její dílo se stále adaptovalo do filmů a divadelních her, ačkoliv sama dávala přednost klidnému životu mimo reflektory.

S přibývajícím věkem psala pomaleji a styl se jí začal zjednodušovat. Někteří literární kritici poznamenali, že v jejích posledních románech je patrný úbytek sil. Přesto se nikdy nepřestala věnovat psaní.

Agatha Christie zemřela 12. ledna 1976 ve věku 85 let ve Wallingfordu. Byla pohřbena na hřbitově ve vesnici Cholsey v Oxfordshiru. Její smrt znamenala konec jedné éry, ale její příběhy dál žijí. Dodnes je považována za nejprodávanější autorku všech dob – předstihla ji pouze Bible a dílo Shakespeara.

Život Agathy Christie byl plný paradoxů: nenáviděla psaní detektivek, přesto se díky nim stala nesmrtelnou. Milovala cestování, zahrady, staré domy a klid – a přitom ji proslavila vražda, záhada a Poirotovy „šedé buňky“. Její příběh ukazuje, že spisovatelský úspěch často vyrůstá z disciplíny a povinnosti, nikoliv pouze z nadšení. A i když detektivky psala s nevolí, dala jim tvář, kterou už nikdo nepřekonal.