Článek
Ano, beru!
Berete se z čisté lásky, budete při sobě stát v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví? Budete se milovat bezpodmínečně a upřímně, dokud vás smrt nerozdělí? Souhlasíte. Ale lidské bytosti jsou mnohdy krátkozraké a zapomínají velmi rychle. Není se čemu divit v době, kdy máme „přestimulováno“ všude, kam se podíváme. Když se přestaneme dívat, pro změnu slyšíme. Není pomalu kam se před těmi vnějšími vlivy ukrýt, kam před nimi utéci. Všude jsou obrazovky, rádia, cedule, reklamy, informace, cizí telefony, ze kterých hrají různé typy informací a zdrojů poznatků. Jak se z toho vymanit?
A teď si představte, jak asi reaguje mozek, když je takto přetížen a na tu všechnu tíhu vjemů, která je nasbírána a chaoticky rozprostřena na velmi tenkém ledě, přistane jako obří balvan jedna malá pidi hádka doma s tím nejbližším člověkem. Ten, komu jsme slibovali onehdy věrnost, úctu a lásku, je teď zdánlivě ten, kdo nás ničí.
Je to skutečně druhá osoba, nebo si bolest způsobujeme nevědomky sami?
Samozřejmě manželství je vždy, ano opravdu vždy (!), výsledek spolupráce dvou jedinců. Vždy jsou tam dva. V době bez otroctví a s listinami základních práv a svobod se dá i říci, že každý je v manželství dobrovolně. Proč si tedy vzájemně ubližujeme? Proč masochisticky ubližujeme sobě samotným a následně sobě i druhým ubližujeme ještě hledáním viníka?
Jedná se možná o obranný mechanismus přehlcené mysli. Nacházíme se v evolučním zlomu, kdy lidstvo poprvé zažívá takový ohromný tlak vyvíjený na mozek, potažmo na celý organismus. A to se samozřejmě vše odráží na mezilidských vztazích i na vztazích k vlastnímu já.
Přetlak moderní doby
Manželé si dnes často vyčítají věci, které ve skutečnosti nejsou podstatou problému. Zrnko prachu se nafoukne do velikosti hory. Stačí neuklizený hrnek, nedokončená věta, nebo dokonce jen jiný tón hlasu. Zdrojem napětí není ani tak ten hrnek či tón, ale skutečnost, že mozek je již dávno vyčerpaný přemírou stimulů a nedokáže adekvátně reagovat. Vyhazuje emoce jako pojistku.
Žijeme v permanentním napětí. Neustálé notifikace, zprávy, požadavky, povinnosti, tlak na výkon, strach z budoucnosti a neustálé porovnávání s druhými lidmi – to všechno působí na náš nervový systém. Nenápadně, ale účinně. A to se pak projeví v manželství, které je nejbližším a nejbezpečnějším místem pro vybití a ventilaci frustrace. Také už si to uvědomujete? Ty křivdy, které jste nechtěně způsobili svým partnerům a partnerkám, když toho na vás bylo moc a drželi jste tak dlouho, dokud to neexplodovalo díky ,,prkotině alá hrnek".
Partner jako zrcadlo i hromosvod
Nejbližší člověk bývá paradoxně tím, komu ubližujeme nejvíc. Protože právě s ním se cítíme nejvíc v bezpečí. V práci si nasadíme masku, mezi přáteli se kontrolujeme. Ale doma? Doma necháme spadnout všechny zábrany. Partner je zrcadlem, v němž vidíme sami sebe – v dobrém i zlém. Když jsme nespokojení se sebou, začneme být nespokojení i s ním.
Mnohé konflikty tedy nejsou konflikty s partnerem, ale s vlastní myslí. Vnější vlivy nás unavují, zahlcují a vyčerpávají natolik, že už nemáme sílu se soustředit na to, co je skutečně důležité – na vztah, který jsme si kdysi zvolili dobrovolně a s láskou.
Autopilotní režim
Když žijeme v režimu autopilota, přestáváme být vědomými účastníky vlastního života. Reagujeme podle vzorců, které jsme si osvojili kdysi dávno, často ještě v dětství. A tak místo lásky a porozumění přichází hádky, mlčení, nebo naopak výbuchy hněvu.
Problémem není samotný partner. Problémem je, že už ani nevnímáme, proč se hádáme. Automaticky hledáme viníka venku, místo abychom se zastavili a podívali se dovnitř. Kdybychom dokázali zpomalit a dát si chvíli na oddech, zjistili bychom, že často řešíme úplné malichernosti.
Vnější vlivy jako třetí do vztahu
Říká se, že v manželství jsou vždy dva. Dnes bychom k nim mohli připočítat i třetího – element, který nás nepřetržitě bombarduje. Tenhle „třetí“ je nevítaným hostem, který se vtírá mezi partnery, kazí intimitu, odvádí pozornost a vnucuje falešné představy o tom, jak by měl vztah vypadat.
Kolik manželství se rozpadlo jen proto, že někdo podlehl iluzi „dokonalých vztahů“ na sociálních sítích? Kolik hádek vzniklo jen proto, že jeden partner nevěnoval druhému dost pozornosti – ne proto, že by ho nemiloval, ale protože mu ji prostě „ukradl“ telefon, práce nebo stres?
Cesta zpět ke slibu, který jsme dali nejen partnerovi, ale i sobě
Možná bychom se měli vrátit k původnímu významu toho jednoduchého slova „ano“. Řekli jsme ho z lásky, ne ze strachu. Slíbili jsme si podporu, ne výčitky. A to, že dnešní doba na nás klade enormní nároky, neznamená, že musíme rezignovat.
Je třeba si uvědomit, že vnější vlivy nezmizí. Svět se nezklidní jen proto, že si to přejeme. Ale můžeme se naučit chránit sami sebe i náš vztah. Nastavit hranice, zpomalit, více naslouchat a méně soudit. Vytvořit si vědomě prostor, kam nepustíme nikoho a nic kromě nás dvou. Můžeme zkusit starou dobrou metodu našich předků: ,,co je rozbité, to opravíme, nikoli nahradíme novým".
Ano, znovu a vědomě
Každé ráno můžeme říct své „ano“ znovu. Ne formálně, ne automaticky, ale vědomě. „Ano“ znamená: jsem tu, chci tu být, i když je to těžké. Znamená to vidět v partnerovi člověka, který je stejně jako já unavený, zmatený, přetížený. A právě proto si zaslouží trpělivost, porozumění a lásku.
Manželství nemusí být peklem ani utrpením. Může být přístavem, pokud se oba rozhodnou nevnímat partnera jako nepřítele a viníka našich nespokojeností, ale jako spojence proti chaosu. Zároveň buďme i my tím partnerem podporujícím, ne hodnotícím a odsuzujícím. Zkrátka přistupujme tak, jak si přejeme, aby bylo přistupováno k nám.
