Článek
Představte si to. Celá lidská civilizace, od kojenců až po stoletými vráskami poznamenané stařenky, se shromáždí na povrchu Země a na tři, dva, jedna – hop! – vyskočí. Osm miliard těl se v jediném okamžiku odlepí od povrchu planety. Vzduchem proletí nesourodý chór výdechů, dupnutí a drobných zpoždění, ale svět poprvé dýchne unisono. Co by se stalo? Pohnuli bychom se všichni kousek blíž ke hvězdám? Rozkymácela by se zemská kůra jako buben? A nebo by se nestalo vůbec nic?
Hromadný skok lidstva
Každý z nás váží průměrně kolem devadesáti kilogramů. Když vyskočíme půl metru vysoko, neseme s sebou energii necelých 450 joulů – přibližně tolik, kolik spotřebuje stará žárovka za tři vteřiny svícení. Směšné, že? Ale když to vynásobíte miliardami lidí, dostanete číslo, které na papíře vypadá hrozivě: řádově biliony joulů. To už je síla, která se dá srovnat s menší jadernou pumou.
Jenže Země není stůl, na který spadne cihla. Je to kolos, hmotnost 6 × 10²⁴ kilogramů, tedy šestka následovaná dvaceti čtyřmi nulami. V porovnání s ní je celé lidstvo pouhé chmýří. Kdybychom všichni naráz vyskočili, planeta by se v reakci pohnula o zlomek milimetru, a ještě k tomu neznatelně pomalu. A v okamžiku, kdy dopadneme zpátky, se tahle nepatrná změna zase vynuluje. Země se nám směje pod nohama a ani se neohlédne.
Zemětřesení? Spíš jen šustění
Autoři různých popularizačních pokusů rádi přirovnávají hromadný skok k zemětřesení. A není to úplně přehnané. Dopad stovek kilogramů na tvrdý povrch dokáže vyvolat otřes, který je v citlivých seizmografech vidět. Kdyby takhle skočila celá fotbalová tribuna, přístroje by se opravdu zachvěly. Ale v globálním měřítku? I kdyby lidstvo synchronizovalo hodinky a vyskočilo na beton, planeta by se otřásla sílou zemětřesení kolem 4. stupně Richterovy škály – to je úroveň, kdy se klepou skleničky ve skříni, ale žádná budova se nezhroutí. Jen v nejbližším okolí byste ucítili závan, jakoby projel náklaďák.
Touha posunout planetu
Fantazie ovšem nespí. Co kdybychom neskočili jen půl metru, ale metry, desítky metrů, stovky? Co kdybychom skákali pořád dokola? A co kdyby se naše energie nashromáždila a přenesla do planety jako obří vesmírný kopanec?
Problém je prostý: abychom vychýlili Zemi z oběžné dráhy kolem Slunce, museli bychom jí dodat impuls kolem 7 × 10²⁸ newtonsekund. To je číslo tak absurdní, že ani celé lidstvo skákající donekonečna by se mu nepřiblížilo. Každý náš výskok je jen kapka v oceánu. Počet lidí, kteří by museli vyskočit současně, aby se Země skutečně vydala k cizím hvězdám, vychází na 2,7 × 10²⁶. To je třicet biliardkrát víc než nás dnes existuje.
A energie? Zhruba 6 × 10¹⁷ megatun TNT. Pro srovnání: veškerý jaderný arzenál světa dohromady má sotva pár tisíc megatun. To, co by bylo třeba, je číslo srovnatelné s výbuchem planety.
Kouzlo nemožného
Přesto si tu představu můžeme užívat. Obrovská synchronizace, lidstvo dýchající jedním tempem, dav, který se na zlomek vteřiny vznese nad zem. Ta myšlenka v sobě má cosi poetického, i když fyzika nám jasně říká: žádná apokalypsa nenastane, žádné hvězdné pouto se nepřetrhne. Planeta si jen neznatelně odfrkne, zaznamenají to seizmografy, vědci si zapíší pár čísel a život půjde dál.
Vesmír, který se nedá rozhýbat lidskou nohou
Naše planeta je jako majestátní balvan v řece vesmíru. Skákání po jeho povrchu je spíš jako klapání mravenčích kročejů. Ani když se všichni mravenci světa sejdou, balvan se nehne. A to je vlastně dobrá zpráva. Díky téhle neotřesitelné stabilitě můžeme spát klidně, protože Země se kvůli našim hrám ani nezachvěje.
Ale přesto, až příště vyskočíte – na koncertě, při gólu, z radosti – můžete si říct: „Právě jsem pohnul Zemí.“ Ne o moc, ale přece.
