Článek
Zapomenutá nobelistka z Prahy: žena, která naučila tělo hospodařit s energií
Na první pohled nenápadná vědkyně. Bez velkých gest, bez okázalých prohlášení. Přesto její práce změnila medicínu, otevřela cestu k moderní léčbě cukrovky a přepsala učebnice biochemie. Gerty Theresa Cori se narodila v Praze a v roce 1947 se stala první ženou v historii, která získala Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. A přesto její jméno zná jen málokdo.
Její příběh není jen o vědě. Je o partnerství, vytrvalosti, tichém vzdoru vůči systému a o schopnosti pracovat až do posledních dní života. Je to příběh ženy, která dokázala víc než jen uspět. Dokázala změnit svět.
Dívka z Prahy, která si vědu musela vybojovat
Gerty Theresa Radnitzová se narodila v roce 1896 v Praze do rodiny chemika a kulturně založené matky. Dětství strávila v prostředí, které podporovalo vzdělání, ale realita tehdejší společnosti byla jasná: věda nebyla pro ženy samozřejmostí.
Do deseti let ji učili doma, později navštěvovala dívčí lyceum. Když se v šestnácti letech rozhodla studovat medicínu, zjistila, že její znalosti z matematiky, fyziky či latiny nestačí. Následoval rok intenzivního samostudia. Teprve pak mohla nastoupit na Německou univerzitu v Praze.
Na anatomii potkala spolužáka, který zásadně ovlivnil její život. Carl Ferdinand Cori. Partner pro vědu i pro život.
Studium dokončili v roce 1920, vzali se a krátce poté odešli do Spojených států. Evropa po první světové válce nenabízela mladým vědcům mnoho příležitostí. V Americe začínali od nuly.
Společná práce, nerovné podmínky
Od začátku bylo jasné, že jejich kariéry nepůjdou stejným tempem. Instituce nabízely pozice Carlovi, nikoli Gerty. Některé univerzity dokonce podmiňovaly zaměstnání tím, že manželé nebudou spolupracovat.
Carl nabídky odmítal, dokud nenašel místo pro oba. I tak však Gerty pracovala často jen jako vědecká asistentka s nižším platem, přestože výzkum vedli společně.
Jejich partnerství bylo v akademickém světě výjimečné. Carl později řekl, že jejich práce byla tak propojená, že jeden bez druhého by nikdy nedošel tak daleko.
Gerty publikovala nejen s manželem, ale i samostatně. Navrhovala experimenty, formulovala hypotézy a interpretovala výsledky. Nebyla „manželkou vědce“. Byla vědkyní.
Jak tělo vyrábí energii
Tématem jejich celoživotního výzkumu byl metabolismus – způsob, jakým tělo hospodaří s energií. Zajímalo je, co se děje se sacharidy ve svalech a játrech.
Výsledkem byl objev, který dnes zná každý student medicíny: Coriho cyklus.
Zjednodušeně řečeno, když svaly pracují a potřebují energii, rozkládají glykogen na glukózu. Část se přemění na kyselinu mléčnou, která putuje do jater. Tam se znovu přemění na glukózu a vrací zpět do svalů. Tento koloběh umožňuje tělu efektivně využívat energii a zabraňuje hromadění laktátu.
Manželé Coriovi navíc objevili důležité meziprodukty metabolismu, včetně glukóza-1-fosfátu, a popsali enzymy, které celý proces řídí. Jejich práce položila základy pro pochopení diabetu a dalších metabolických poruch.
To, co začalo jako laboratorní výzkum, se stalo pilířem moderní medicíny.
Nobelova cena – a pozdní uznání
V roce 1947 přišlo nejvyšší možné ocenění. Gerty Cori se stala první ženou na světě, která získala Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství, a teprve třetí ženou oceněnou Nobelovou cenou za vědu vůbec.
Cenu sdílela s Carlem Corim a argentinským fyziologem Bernardem Houssayem.
Paradoxně až po tomto úspěchu byla Gerty jmenována profesorkou biochemie. Akademické uznání přišlo pozdě, ale přišlo.
Její jméno se dostalo do učebnic. Její práce začala zachraňovat životy.
Věda navzdory nemoci
Krátce před udělením Nobelovy ceny lékaři Gerty diagnostikovali vážné onemocnění kostní dřeně. Prognóza nebyla dobrá.
Přesto pokračovala v práci dalších deset let.
Zkoumala genetické poruchy enzymů, podílela se na výuce a zůstala aktivní v laboratoři téměř do posledních měsíců života. Zemřela v roce 1957 ve věku 61 let.
Její kolegové ji popisovali jako mimořádně precizní, klidnou a soustředěnou. Neusilovala o slávu. Zajímaly ji výsledky.
Tichá revoluce žen ve vědě
Příběh Gerty Cori není jen o vědeckém objevu. Je také o postavení žen ve vědě v první polovině 20. století.
Dlouhé roky pracovala na nižších pozicích než její manžel. Postupovala pomaleji. Musela dokazovat svou hodnotu znovu a znovu.
A přesto se stala jednou z průkopnic.
Byla čtvrtou ženou zvolenou do Národní akademie věd v USA a jednou z prvních, které otevřely cestu dalším generacím vědkyň.
Její příběh ukazuje, že změna často nepřichází revolucí. Někdy přichází tichou, systematickou prací.
Odkaz, který zůstává
Dnes se o Coriho cyklu učí studenti medicíny po celém světě. Její výzkum pomáhá lékařům chápat diabetes, svalové poruchy i vzácná metabolická onemocnění.
Její jméno nese kráter na Měsíci, superpočítač i pamětní desky v Praze.
A přesto zůstává veřejnosti téměř neznámá.
Možná proto, že nebudovala vlastní legendu. Nesnažila se být symbolem. Jen pracovala.
Příběh, který patří i dnešku
V době, kdy se stále mluví o rovných příležitostech, work-life balance a uznání talentu bez ohledu na pohlaví, působí příběh Gerty Cori překvapivě aktuálně.
Je to příběh ženy, která dokázala uspět v systému, který jí nepřál. Která našla partnera, jenž ji podporoval, ale přesto si musela své místo vybojovat sama.
A především je to příběh o vytrvalosti.
Ne o rychlém úspěchu.
Ne o mediální slávě.
Ale o desetiletích soustředěné práce, která změnila medicínu.
Možná právě proto stojí za připomenutí.
Protože některé revoluce nevypadají jako revoluce.
Jen tiše změní svět.
Zdroje a inspirace:
