Článek
Když jsem začínal svou lékařskou praxi, už jsem byl ženatý. Vzal jsem si tu nejskvělejší ženu, kterou jsem mohl poznat. Sice spolu nežijeme trvale, ale jsme stále ve vztahu a to je podle mě ten nejlepší vztah. Svobodný, bez závislosti a svazování, přitom plný opory, porozumění a lásky.
Jistě v tuto chvíli máte mnoho otázek. Nebojte, pokud budete číst dále, jistě odpovědi najdete. Pokud ne v této příhodě, jistě v nějaké další.
K širšímu vyprávění o mém manželství se vrátím později. Nyní však chci dojít k tomu, jak to vlastně celé začalo. Nejprve jsme byli mladí, zamilovaní a dosti majetničtí a žárliví. Jakmile jsem se já jen podíval na jinou dívku, už byl oheň na střeše. Samozřejmě opačně jsem šel nejednou do bitky. Dnes už vím, jak to bylo zbytečné. Tu žárlivost jsme tak vygradlovali, až jsme se rozešli. Učili jsme se žít a potřebovali jsme začít každý mít rád především sám sebe, abychom byli schopni tu lásku rozdávat. To byl asi i důvod toho nesmyslného, přehnaného žárlení. Žili jsme oba ve strachu z opuštění i s pocitem, že nejsme dost dobří pro toho druhého a že nás určitě vymění za někoho lepšího.
Jak se naše cesty rozešly, začal mi maraton. To bylo ještě při studiu. Vypadal jsem dobře a holkám jsem se líbil, ale nebylo to ono. Mohl jsem mít každou, na kterou jsem se podíval. Bylo úplně jedno, jestli byly starší, mladší, zadané, nezadané – každá mě chtěla. Ano, vím, jak přehnaně a egoisticky to zní. Byla to však pravda. A já v té době byl velký egoista. Navíc zhrzený, zlomený a opuštěný. Hledal jsem náplast a nenacházel ji. Žádná nebyla jako ona. A tak, abych rozptýlil mysl a nepřemýšlel tolik nad rozchodem, vymyslel jsem si různé hry, abych si ty „námluvy“ trochu zkomplikoval. Abych je malinko odradil a tím vytvořil půdu pro to, abych mohl lovit. Když mi samy skáčou do náruče, potažmo do postele, opravdu si nepřipadám jako muž. Teda samozřejmě těší mě to, ale najít rovnocennou partnerku bylo složité. Téměř nemožné. Tu jedinou jsem odehnal.
A s ní odešla i jistota, že vím, co vlastně chci. Zůstal jen prázdný prostor, který jsem se snažil zaplnit čímkoliv – prací, úspěchem, společností jiných žen. Vždy se kolem mě nějaké motaly. Bylo to snadné, až příliš snadné. A čím snadněji to šlo, tím víc mě to nudilo. Brzy jsem pochopil, že to, co mě ve skutečnosti přitahuje, není tělo ani tvář, ale reakce. Myšlenka, kterou mohu vyvolat. Pohled, který se změní v okamžiku, kdy něco řeknu, nebo se jen na chvíli odmlčím.
Když jsem zjistil, že mám moc ovlivnit, co si o mně kdo myslí, začal jsem s tím experimentovat. Ne snad z potřeby ublížit, spíš z čisté zvědavosti. Možná z profesionální deformace – léta práce s pacienty ze mě udělala pozorovatele. Jen jsem si tehdy neuvědomil, že čím déle se díváte do lidí, tím méně z nich vidíte.
Vymýšlel jsem si drobné zkoušky. Říkal jsem ženám věci, které by jiného muže stály sympatie, jen abych viděl, co to s nimi udělá. Zlehka jsem jim naznačil, že nejsem k dispozici, že mám závazky, že si nejsem jistý, jestli o něco takového vůbec stojím. Některé z nich se stáhly některé zůstaly – a právě ty, které se stáhly, mě zajímaly nejvíc. Ne proto, že by se mi líbily víc, ale protože odhalily něco o sobě, co by jinak zůstalo skryté.
Každá reagovala jinak. Jedna se stáhla do ticha a zkoušela mě znovu nalákat jemností, druhá přitvrdila, třetí dělala, že jí je to jedno, i když jsem v jejích očích viděl, že to není pravda. Bylo to jako studovat různé varianty jednoho a téhož lidského vzorce – strach z odmítnutí a potřebu být výjimečná.
Občas jsem jim lhal. Ne kvůli výhodě, ale kvůli reakci. Když jsem například tvrdil, že nevěřím na lásku, zajímalo mě, která z nich to bude chtít vyvrátit. Když jsem řekl, že nejsem ten typ, co zůstává, sledoval jsem, zda se přizpůsobí, nebo začne bojovat. Každá odpověď byla malým experimentem.
Často jsem přemýšlel, jestli bych to měl dělat. V noci, když jsem zůstal sám, jsem si to promítal zpětně. Ty rozhovory, pohledy, drobná gesta. Když mi žena vyprávěla o svém životě, já ji neslyšel. Ne proto, že by mě nezajímala, ale proto, že jsem poslouchal něco jiného – jak se její hlas mění, když se dotýká bolesti. Jak si mimoděk uhladí vlasy, když si není jistá. Jak se směje o půl sekundy déle, než by měla, jen aby zakryla nejistotu.
Byl jsem jako sběratel výrazů, emocí, lidských záchvěvů. Jenže čím víc jsem jich měl, tím prázdnější jsem byl.
Na začátku jsem si říkal, že jen hledám – že se snažím znovu najít něco, co jsem kdysi ztratil. Ale brzy jsem pochopil, že nehledám ženu. Hledám hranici. Tu neviditelnou linii, kde přitažlivost přechází v manipulaci a upřímnost ve zbraň. Z obyčejné lidské potřeby se nenápadně stal vědecký experiment a předmětem experimentu byla lidská mysl.
Často jsem si dával za cíl, aby si myslely, že mají kontrolu. Byl to nejúčinnější trik. Nechal jsem je věřit, že ony vedou rozhovor, že mě svádějí, že mě mají „v hrsti“. A právě v té chvíli jsem měl já je. Když člověk cítí jistotu, ztrácí ostražitost. A tehdy se ukáže všechno – pravda, zranění, motivy.
Někdy jsem si připadal jako režisér, který jen tiše sleduje, jak herci hrají svoje role. Věděl jsem, kdy má přijít pauza, kdy zvednout obočí, kdy se odmlčet. Slova jsem dávkoval jako léky – po kapkách, přesně tolik, kolik bylo potřeba. Věděl jsem, že ticho může být účinnější než jakýkoli kompliment.
Začal jsem v tom být dobrý. Příliš dobrý.
A stejně jako u každé závislosti, čím víc jsem to ovládal, tím víc jsem to potřeboval. Už to nebyla zvědavost, ale způsob, jak se cítit naživu. Každý nový pohled, každé nevyřčené napětí, každá drobná reakce – všechno to byly signály, které mě udržovaly v jakési bdělé horečce.
Někdy jsem měl výčitky. Ale hned, jak se objevil další - nový objekt ke zkoumání, zapomněl jsem na ně. Říkal jsem si, že to není nic vážného – že jen zkouším hranice lidské povahy. Že nikomu neubližuji, když jen sleduji.
Jenže to nebyla pravda. Pozorování nikdy není neutrální. Když někoho sledujete příliš pozorně, začnete ho měnit.
A já jsem měnil každou, která ke mně přišla. Aniž bych si to tehdy uvědomoval, největší vliv to však celé mělo na mě.
