Článek
V dnešním uspěchaném světě se lidé často soustředí na spostu záležitostí a jsou rozptylováni nesčetným množstvím tzv. rušičů - notifikace, rádio, televize, plakáty, reklamy, zkrátka moc vjemů, které zahlcují naši mysl, čímž nás vyčerpávají nejen psychicky, ale i fyzicky. Proto se pak možná dá říci, ,,jedeme na autopilota“. Pokud však náš autopilotní režim využívá vzorců chování, které jsme načerpali od těch, kteří již z posledních sil také žili v tomto režimu, dostáváme se do začarovaného kruhu nespokojenosti a úzkostí.
Existuje kniha, která dokáže otevřít oči i mysl a pomoci i v tomto uspěchaném světě nebýt obětí systému, ale žít vědomě každý okamžik.
Od mládí jsme byli vychováváni – učiteli, rodiči, společností – abychom přijali určitou hru. Viděli jsme, jaký obraz máme mít, jakou profesi, jaké zájmy, jak se chovat v lásce, v přátelství, v rodině. Učení přicházelo s odměnami a tresty. A tak mnozí z nás v sobě nesou tiché fráze: „musím být hodný“, „nesmím udělat chybu“, „pokud mě miluješ, udělám to, co chceš“. Tato „domestikace“ – proces, jaký popisuje autor knihy – znamená, že jsme převzali soubor pravidel, aniž bychom si je vybrali.
Z této formy „výchovných“ vzorců pak plyne velká část zbytečného napětí ve vztazích. Mezi partnery, rodiči, přáteli i v našem vztahu k sobě samým. V této knize je hlavním tématem: rozpoznat, že jsme se naučili přijímat odpovědnost za všechno a všechny, i za to, co není naše – za nálady druhých, za jejich očekávání, za tichá odsouzení. Vymanit se z destruktivních a sebedestruktivních paradigmat a začít smýšlet i konat zdravěji, smysluplněji a bez zbytečných zátěží.
Co konkrétně tato kniha přináší? Přináší průvodce jednoduchými principy, které ovšem nejsou snadné. Přestože teorie je jednoduchá, praxe vyžaduje nejen odvahu, ale i vytrvalost. Přináší vyzvání – přestaň mluvit dříve, než pochopíš sílu slov; přestaň přijímat jako pravdu každý výrok, který k tobě doputuje; přestaň se domnívat, že znáš celou pravdu o druhých; přestaň být ten, kdo je neustále naštvaný.
V rámci vztahů mezi lidmi (a vztahu k sobě) se otevírá prostor – uvědomění, že mohu začít jinak. Že mohu mluvit s respektem k sobě a druhému. Že nemusím brát osobně to, co mi druzí říkají nebo nevědí vyjádřit. Že mohu žít z míst, kdy činím to nejlepší, co v danou chvíli mohu. A tím se mění mé spojení – s partnerem, s přáteli, s rodinou.
Slovo může být kouzlo nebo jed. Když si uvědomíme, že to, co řekneme – sobě i druhým – vytváří náš svět, můžeme se rozhodnout jinak. Literární hrdinové mívají meč, my máme slovo. A často meč stále používáme způsobem, který rány rozdává. Lze také slovo použít jako most. Autor upozorňuje, že být „bez úhony“ se slovem znamená být upřímný, mít záměr, jednat podle vnitřní pravdy – nejen pokud jde o druhé, ale i o sebe.
Ve vztahu – například mezi dvěma lidmi, kteří se milují – se tento princip ukazuje možná nejnápadněji. Kolikrát z nás slyšelo nebo vyslovilo: „Já tě miluju, ale…“ a pak následuje očekávání, které druzí ani nemusejí znát. Nebo jsme se bojovali s myšlenkou – když miluješ, musíš se přizpůsobit. A když ne, tak něco není v pořádku. Místo toho ovšem můžeme říci – miluji tě, a zároveň respektuji – sebe i tebe. A v té chvíli, kdy je přítomná tato respektující dialogická otevřenost, se vztah stává prostorem růstu.
Pak je tu druhý princip – nepřijímat věci osobně. V každém partnerském vztahu, v každém přátelství, ale i v rodině či pracovním prostředí vznikají momenty – slovo, gesto, tón. Reakce často bývá osobní. Když v sobě neseme staré vzorce – „když mě miluješ, měl bys tím udělat to“, „já pro tebe udělám tohle, ty bys měl udělat tamto“ – bereme na svá bedra břemena, která nejsou jen naše. Autor vysvětluje: co druzí říkají či dělají, většinou není o nás. Je to obraz jejich vlastního světa, jejich vlastní reakce, jejich vlastní bolesti.
Ve chvíli, kdy si toto uvědomíme, dochází k prvnímu velkému úlevovému nádechu – v momentě, kdy mě partner zraní slovem a já si uvědomím, že to není o mně, ale o něm, nebo ve chvíli, kdy se rodič zlobí a já nechávám prostor pro to, že jeho zlost nemusí být mým odrazem. Umožníme vztahu žít jinak – v bezpečí, v respektu, v pravdě.
Třetí princip hovoří o tom, jak snadno činíme domněnky – nejen v v partnerském vztahu, ale v podstatě v jakémkoli. Když nepřiznám nebo neřeknu, co cítím, můj partner si může vytvořit vlastní scénář – a já tím zdánlivě schvaluji, že ten scénář je pravdou. Ta kniha nám říká – neboj se zeptat, místo abys jednal s předpoklady; nevyžaduj od druhého, aby věděl, co chceš, pokud jsi to sám jasně neřekl. Domněnky jsou jednou z největších příčin nedorozumění, zklamání, odtažitosti. Když místo domněnek přijmeme zvědavost – „jak se cítíš?“, „co potřebuješ?“ – vstupujeme do vztahu jako tým, ne jako monolog čekající na odpověď.
Ve vztahu to znamená – nemyslet si, že víš, co chce ten druhý, nemyslet si, že když něco neřekne, je na nás naštvaný – ale dát prostor k dialogu. A ten dialog, když je veden z míst, kde slova nejsou zbraní, ale mostem, má šanci posunout vztah dál.
Poslední přínosný princip – dělat vždy vše nejlépe, jak zvládneme. Ne v tom smyslu perfekce, ale v smyslu vědomého nasazení tady a teď. Autor vysvětluje, že naše „nejlepší“ v dané chvíli může být různé – někdy zdravé, jindy unavené, jindy zraněné, jindy plné energie. Ale když uznáme, že právě to nejlepší, co v daný moment uděláme, je dost, osvobozujeme se od pochyb, strachu z neúspěchu, křivdy vůči sobě.
Ve vztazích to znamená – nepodceňovat malá gesta, nečekat dokonalost, ale vážit si toho, že jsme byli k sobě upřímní, otevření, že jsme jednali – a že tím vzniká vztah, který roste i bez zbytečného sebeobviňování.
Jak to všechno může změnit život? Když si dovolíme uvědomit, že nejsme pouze svými slovy, ani tím, co si myslí druzí, začínáme tvořit nový příběh – příběh, ve kterém jsme aktivními tvůrci. Vztahy se mění z převlečených očekávání a skrytých úmluv na živoucí spojení, kde je místo pro autenticitu a zranitelnost. Když přestaneme domněnkovat a začneme komunikovat; přestaneme brát věci osobně a začneme chápat, že každý živý člověk, kterého potkáme, nese svá vlastní břemena; když přestaneme mluvit první a začneme volit slova svědomitě; když nebudeme šidit činnosti, které nás nebaví, ale dáme do nich maximum… v té chvíli se život změní.
V momentě, kdy jste upřímní sami k sobě – říkáte, co opravdu cítíte, děláte, co říkáte, přijímáte své „ne“, své „ano“, svou hranici – v té chvíli se otevře prostor pro hlubší propojení s druhým. Už to není volání „miluj mě tak, jak chci“, ale „tady jsem, tady jsme, takto mě vidíš, takto tě vidím“. Partnerství, přátelství, rodinné vazby – všechno to získá jinou barvu: méně únavy, méně boje, méně skrytých podmínek, více prostoru pro růst, rozvoj a vzájemné porozumění.
Na této cestě je také osvobozující, když uznáme, že neodpovídáme všem rolím, které jsme převzali. Můžeme si vybrat, můžeme změnit. I když – což autor důrazně podotýká – budeme chybovat. Budeme si znovu brát věci osobně. Budeme vytvářet domněnky. Budeme mluvit dříve, než promyslíme. A to je v pořádku. Protože princip „dělej vždy to nejlepší“ zahrnuje i to, že z něčeho se učíme. Že ráno vstáváme a dovolíme si být o něco jiní než včera.
Co může přijít dál? U tohoto typu práce na sobě často následuje – hlubší láska k sobě. Když přestaneme být nejhorším kritikem sami sobě, když naši nejčastější „vnitřní dohodu“ – že nejsem dost dobrý – nahradíme tím, že uznávám svou hodnotu, začneme se chovat s respektem k sobě. A když žijeme s respektem k sobě, vztahy s ostatními získávají více prostoru pro skutečná setkání.
V jednu chvíli se můžete ocitnout tváří v tvář rozhovoru, který má potenciál přerůst v bouři emocí. Partner, který říká: „Zase jsi to nezvládl“, ale vy můžete reagovat s pochopením: „Chápu, jak jsi zklamaný. Cítím vlastní podíl.“ A najednou se nekoná bouře obviňování, nýbrž záplava porozumění. Díky slovům, která byla zvolena pečlivě. Díky postojům, které nepředpokládaly, jen upřímně a beze studu a viny vyjádřily to, co mohly. A díky připravenosti být lidský – pokaždé, když dýcháme, můžeme růst, cítit, vnímat a obklopovat se dobrými lidmi, kteří to mají podobně.
A když se tento styl stane běžnější – když si budeme uvědomovat své dohody a vzorce, když budeme mít odvahu je měnit – vztahy se stanou radostí, ne nutností. Život přestane být soubojem s ostatními či se sebou samým a stane se radostnějším prostorem, kde lze růst. Kniha nám říká, že svoboda je možná a na dosah. Vyžaduje především rozhodnutí, vědomé rozhodování a odhození studu a pocitů viny před okolím, odhození snahy zavděčit se vždy všem.
Je to práce, která však stojí za to. Výsledek je totiž na celý život. A kniha, která je výborným průvodcem v tomto sebepoznání a pochopení sebe i druhých se jmenuje Čtyři dohody a napsal ji autor Don Miguel Ruiz.
Pokud jste tuto knihu četli, podělte se o své dojmy a pocity do komentářů.
Zdroje a inspirace:
