Článek
Jaromír Nohavica – bard z Ostravy, jehož písně spojují generace, se ocitl ve víru emocí a mediálního tlaku. Přijal Puškinovu medaili od Vladimira Putina v roce 2018 za přínos ruské kultuře. Medaili, jak opakovaně zdůraznil, přijal jako umělec, nikoli politicky, za své překlady Vysockého a Okudžavy, ne za válku – a v době ruské invaze na Ukrajinu ji nevrátil (zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3). To vyvolalo vlnu nevole.
Pro kritiky šlo o krok neomluvitelný. Městské kulturní instituce rušily jeho koncerty, například v Katovicích či Uherském Brodě – prý proto, že „se dostatečně nedistancoval od Putinova režimu“ (zdroj 4, zdroj 5). Fanoušci začali vracet lístky, pořadatelé mluvili o zrušených zastávkách v Česku i Polsku (zdroj 6, zdroj 5). Publicisté a organizace jako Člověk v tísni distancovali výtěžky od jeho sbírek, protože prý jeho postoj podkopává morální kredibilitu (zdroj 7).
Proč někteří lidé přestali poslouchat jeho písně? Zraněná morálka, pocit zrady, že někdo, kdo zpívá o svobodě a lidskosti, se nedistancoval od agresora. Jedna posluchačka z role diváka uvedla: „Jsem ráda, že kolem sebe vidím tolik lidí, kteří nepodlehli momentální náladě“ – a stále ho podporují (zdroj 8).
Na druhé straně stojí ti, kdo vnímali kauzu jako přehnanou. Publicista Jiří Černý označil rušení koncertů za „přílišné kádrování“. Nohavica sám situaci komentoval: „Nejsem příznivcem laciných gest. Vracení medailí, mávání vlaječkami.“ A místo toho nabízí konkrétní pomoc, například finanční sbírky nebo ubytování pro Ukrajince (zdroj 2, zdroj 9, zdroj 10).
Jeho slova „Narozen v komunismu, umřu v komunismu“ znějí jako připomínání doby, kdy byl skutečně zakázaný, ale dnes podle něj žije v jiných formách svobody a kontaktu s publikem (zdroj 1, zdroj 10). V rozhovorech opakuje: odsuzuje válku, není Putinovým podporovatelem, a pro Ukrajinu chce pomáhat účelně – třeba hledáním ověřených adresátů sbírek (zdroj 10, zdroj 9).
V Ostravě i jinde zaplnil koncertní sály. Někde se dočkal opačné reakce – lidé se nedali odradit, únava z „momentální nálady“ se ukázala silnější než tlak médií (zdroj 8). Mnozí vnímali jeho postoj jako upřímný a odvážný, nikoli zbabělý, a oceňovali, že se soustředí na čin, ne gesto.
V jádru sporu stála otázka: co je pro umělce důležitější – symbolické gesto, nebo konkrétní pomoc? Někteří tvrdili, že v době války jsou gesta jen na efekt (zdroj 11); jiní opakovali, že symboly mají sílu a že jejich absence je také statement – a že miliony Ukrajinců potřebují víc než symboly.
Nakonec se ukázalo, že jeho publikum se rozdělilo. Část odešla, přesvědčená, že Nohavica ztratil závazek vůči hodnotám, které dříve zpíval. Jiní zůstali, protože věří v jeho uměleckou čistotu, pomoc bez gest a autenticitu prezentovanou v tísni, ne v pózách.
A tak se stalo, že někde zrušené koncerty vedly paradoxně k vyprodaným sálům v jiných městech – důkaz, že v tomto konfliktu nejde jen o fronty, ale o složitost vztahu mezi umělcem a publikem. Nohavica zůstává postavou, která vyvolává silné emoce a otevírá debatu o hranicích angažovanosti i roli symbolismu ve svobodné společnosti.
