Článek
Iveta Bartošová (8. dubna 1966 – 29. dubna 2014) byla hlas, který měnil celá pódia – Zlatá slavice – ale také duše, kterou bulvár drtil bez milosti. Od prvních triumfů v roce 1986 až po její tragický odchod, byla veřejným majetkem – odsouzena k životu pod neustálým drobnohledem.
Zrození hvězdy a počátek marnosti
Iveta se dostala do mainstreamu v roce 1986, kdy sesadila dlouholetou královnu českého popu, Hanu Zagorovou, a znovu zvítězila v následujících letech. Její talent byl neoddiskutovatelný. Přesto se brzy stala předmětem groteskního divadla, které si buďte jisti – nekončilo ve studiu, ale vlétlo do našich obýváků s bulvární zarputilostí. Ivetu jsme učinili předmětem pro zraky veřejnosti, kterou bulvár neváhá vláčet nejodpornější špínou a blátem až k samotnému rozervání člověka (metaforicky).
Zkreslená realita jako zrcadlo naší společnosti
Dlouho se médiím stala obětí – ztracena v zrcadle titulků, krutých titulků, které ji vnímaly ne jako ženu, ale jako efekt. Populární komentář v Lidových novinách prohlásil: „Czech tabloids change a human into a thing“ – člověka přetvářejí v věc, a pak se u toho šklebí jako supi nad umírajícím. (Wikipedia)
Psycholog Jeroným Klimeš upozornil, že Ivetu do toho koloběhu zavlekl i její vlastní výstup – že se většina těch dramat odehrávala s jejím souhlasem, ale bez její kontroly: „ona hraje příběh s námi všemi, ale výkon nemá pod kontrolou“. My jsme tedy ti, kdo jí pomáhali tančit ten tragikomický tanec – vstoupili jsme do toho s ní, a ona je stále tím, kdo tančí sama, neustále otřásaná.
Když duše praskají pod tíhou bulváru
Psychické problémy a závislosti provázely její kariéru – nejprve skrytě, později veřejně a bez obalu. V roce 2007 se ocitla v psychiatrické léčebně v Kroměříži kvůli závislosti na antidepresivech a alkoholu. Opakovaně byla hospitalizována, naposledy v psychiatrické nemocnici v Bohnicích v roce 2013 v souvislosti s alkoholismem. A přesto jsme seděli a zahlcení zvědavostí koukali, jako by to byl nejžhavější seriál.
Televizní exploze zoufalství
Od října 2012 byla Iveta protagonisty reality show o své vlastní bolesti, vysílané bulvární TV stanicí TV Pětka – stanici, která kvůli ní propadla ještě před tím, než stárla – její existence se scvrkla na pupek dramatu, a my jsme při tom byli. (Wikipedie)
Konec bez slov
Nálada neústupně gradovala – až do 29. dubna 2014, kdy si Iveta vzala život: skočila pod vlak v Praze-Uhříněvsi, krátce poté, co oslavila své 48. narozeniny. Mnoho kolegů upozorňovalo, že mediální hon na ni tragédii urychlil. Její manžel pronesl: „Blame it on the media hyenas“ – vina je na hyenách médií.
Ztráta živé duše – nebo jsme to byli my, kdo zabil?
Jsme národem, který raději kouká na utrpení než nabízí pomoc. Bulvár nás krmí šokem, a my nechceme jinak. Máme stát před zrcadlem a zeptat se: jak bychom se cítili v její kůži? Kdybychom byli vláčeni jako předmět – prostřednictvím každého titulku, front page, tweetu a komentáře – cítili bychom se silnější, nebo zlomenější? A zlobískovitější národ, který si vyžaduje ceduli s textem „dráždíte mě svou bolestí“?
Výzva k reflexi
- Styďme se, že jako společnost jsme povýšili cizí psychickou křehkost na zábavu.
- Styďme se, že jsme se nechali krmit tragédií někoho jiného jako formou masové gnozy.
- Styďme se, že jsme raději katy než ochránci.
Iveta Bartošová byla živá citlivá bytost, která musela čelit obrovskému tlaku. A přesto jsme s ní naložili tak, jako by byla kus bezduché věci. Její život – plný úspěchu a bolesti – nás vyzývá, abychom přestali být diváky kataklyzmatu, a začali být lidmi, kteří vidí za titulky lidskou bytost. A nikoli součást bulvárního kolotoče.
Ať je jí země lehká.
